Sobota 20. dubna 2024, svátek má Marcela
130 let

Lidovky.cz

Češi by měli chápat, že Den vítězství je pro Rusy výjimečným svátkem

  18:17
Čeští občané by si přáli politiky nejen chytré, ale i moudré a rozvážné, kteří by byli pozitivními vzory. Zatím se to příliš nedaří. Proto teď vede neslavná „pražská trojka“. I ona by si ale mohla připomenout přísloví: „Neplivej do studny, možná se z ní sám budeš potřebovat napít.“

Rudá armáda (38. armáda) zde postupně nasadila zhruba 97.000 osob, 110 tanků, 1.700 děl a minometů. foto: VHU PRAHA

Pro občany Ruské federace, ale i další národy, které v rámci Rudé armády vybojovaly vítězství nad nacistickým Německem, ještě dlouho zůstane Velká vlastenecká válka nejemotivnější vzpomínkou a Den vítězství největším, zcela výjimečným svátkem v roce. Jiné národy to sotva pochopí. Náš národ by to však pochopit měl. Němci nám, stejně jako ostatním Slovanům, Židům a dalším „méněcenným“ národům, chystali stejný osud – vyhlazení nebo zotročení,

Po roce 1968 jsem Sovětskému svazu přál to nejhorší. Invaze zlikvidovala sny o svobodné společnosti. K těm, kteří dnes převracejí dějiny, se však nepřidám. Nejde jen o sochu maršála Koněva, jež byla spíš nezdařeným symbolem úcty 140 tisícům padlých vojáků Rudé armády na území Československa. Všem totiž sochu nepostavíme.

Jde zejména o ztrátu historické paměti, ale i elementární vděčnosti všem, kdo bojovali i za naše životy – Rusům, Bělorusům, Ukrajincům, Gruzínům, Arménům, Čečencům, Kazachům, Turkmenům, Uzbekům. Že už je to dávno? Ta hrůza druhé světové války je ve světě stále všudypřítomná.

Pomníky

Byly doby, kdy jsme odstraňovali pomníky Habsburků, abychom je nyní znovu postupně instalovali, protože jsme pochopili, že patří k naší historii – stejně jako maršál Radecký (1766–1858) nebo Julius Fučík (1903–1943). Někomu postavíme pomník, jinému jej zbouráme, přejmenujeme náměstí, jehož název byl pěkný, poetický, a dáme mu jméno, ne abychom někoho uctili, ale abychom někomu udělali naschvál. Bez lidského taktu…

Někomu postavíme pomník, jinému jej zbouráme, přejmenujeme náměstí, jehož název byl pěkný, poetický, a dáme mu jméno, ne abychom někoho uctili, ale abychom někomu udělali naschvál. Bez lidského taktu…

Italský historik ekonomie Carlo Cipolla (1922–2000) napsal esej o lidské stupiditě, z nějž lze pochopit, proč se často chováme jako idioti. Píše, že i lidé, které považoval za racionální a inteligentní, dokážou být neuvěřitelně stupidní. Cipolla také dospěl k poznání, že stupidita je daná geneticky, nikoli kulturně. Dle něho je stupidní ten, kdo způsobí ztráty jinému, nebo skupině osob, aniž z toho má užitek; dokonce může i sám utrpět ztrátu. Jak jinak chápat jednání řady našich – nejen regionálních – politiků.

Občané by si přáli politiky nejen chytré, ale i moudré a rozvážné, kteří by byli pro národ pozitivními vzory. Zatím se to však příliš nedaří. Proto teď (doufejme, že jen do dalších voleb) vede neslavná „pražská trojka“. I ona by si ale mohla pro své dobro připomenout přísloví: „Neplivej do studny, možná se z ní sám budeš potřebovat napít.