Alena Hönigová je umělkyně velmi aktivní. Působí ve Spolku pro zvelebení staré hudby v Čechách, učí na tradiční mezinárodní letní škole ve Valticích, provází cyklus barokní hudby u dominikánů v Praze, koncertuje na postních pátcích v kostele sv. Petra Na poříčí, hraje v zámečku Friedrichsfelde v Berlíně i ve švýcarské Basileji, kde studovala a vyučovala ve známé hudební instituci Schola cantorum basiliensis. Účinkuje rovněž na Želivském kulturním létě, cestuje s cembalem po Kolumbii, má na starosti již zmiňovaný festival na Jezeří...
Kromě toho natáčí díla Bacha, Salamona Rossiho, Jana Ladislava Dusíka či naposled v originálním podání také opusy Niccola Jommelliho.
Vystudovala jste hru na cembalo na Akademii múzických umění v Praze ve třídě Giedré Lukšaité Mrázkové a Zuzany Růžičkové a potom pokračovala postgraduálním studiem v Basileji. Jak jste se vlastně dostala k interpretaci staré hudby?
Ke staré hudbě jsem se dostala úplně náhodou, když mi bylo sedmnáct. Hrála jsem na klavír a jednou jsem se na jedné klavírní soutěži ocitla při přehrávkách cembala. První, co mě zaujalo, byl ten nástroj a jeho historie, skladby a interpretace, která se odvíjí původně od zpěvu. Mými nástroji se pak stalo kromě cembala i fortepiáno, kladívkový, historický klavír, pak klavichord a další nástroje, které jsou spojené každý s určitým obdobím hudební historie a také s uplatněním podle místa v evropském prostoru.
„Stará hudba není stará – měli bychom říkat spíš ,raná‘“ |
Stará hudba není stará – měli bychom říkat spíš „raná“. Také v angličtině se to v této podobě objevuje častěji. Tehdy byla nová a dnes může být stejně nová nebo ještě novější.
Našel jsem k tomu dobrý citát z císaře Claudia: „Nejstarší věci byly krajně nové.“ Říkejme tedy raná hudba. Jak se taková hudba hraje? Slyšíme ji stejně, jako ji slyšeli tenkrát první posluchači?
Samozřejmě, že máme z čeho čerpat. Jsou tady hudební nástroje té doby, přesné konstrukce, a potom zápisy skladeb. Podrobné popisy hraní, velmi obsažná literatura, protože tehdy tvůrce a adresáty rané barokní hudby a hudby raného romantismu bavilo psát traktáty o skladbách, jejich tématech i o interpretaci.
U cembala jsou zvláště dobře zapsány „dramaturgické“ postupy skladatele, jeho myšlení a záměry. Také jsou zachovány změny v pojetí této hudby, nové trendy, které se měnily třeba i každých třicet let. Musíte se „trefit“, docílit souhlasu s původním záměrem. A když ne, můžete se dostat i do slepé uličky.
To je o hraní. Ale co přijímání této hudby?
Myslím, že pocity lidí se v podstatě nemění. Jako jsou stejné klíčové situace v životě, tak je i příbuzné vnímání rané hudby. K tomu se přidávají emoce, jež jsou v té které době pro posluchače důležité. Ale podstata je stejná – hudba totiž podle mého názoru na nás působí i čistě fyzicky a i člověk, který o hudbě nic neví, bude reagovat na dominantní téma hudby.
„V barokní společnosti, kde se tato hudba provozovala, byli posluchači ,naladění‘, dokázali se v hudbě vyznat“ |
Máme to ve všech národních písničkách – je to instinktivní fyzikální nebo fyziognomické vnímání. Chvění strun, stavba nástroje počítá s těmito prvky hudební tvorby, jak se odrážejí v lidské psychice a přímo v lidském organismu. Jsou to vibrace, které zažíváme a které dokonce nutně potřebujeme.
V barokní společnosti, kde se tato hudba provozovala, byli posluchači „naladění“, dokázali se v hudbě vyznat. Také ji často přijímali a provozovali, tím se kultivovali, hudba patřila k jejich životu, hudba jim život vylepšovala a oni po ní doslova toužili, chtěli ji prožívat. Jinak – byla to jistě hlavně zábava.
Ale tyto pocity a potřeba hudbu poslouchat se přenášejí stejně do naší doby. Řekla bych, že hodně standardních hudebních klišé – v dobrém slova smyslu, se objevuje i v současné hudbě a vytváří síť pro přijímání třeba barokních skladeb. Melodie nebo harmonické postupy jsou podobné.
Proč by se měla raná hudba hrát?
Jeden důvod je ten, že geniálních skladatelů a dobrých tvůrců zase není tolik, a v baroku jich bylo docela hodně. Jsou to prostě dobré skladby a je dobré je slyšet. Objevilo se jich dost na české půdě – Dusík, Rösler, Vranický, jenom co bylo těch kolem lobkovické kapely, kterou se zabývám v souvislosti s Jezeřím!
A k tomu přistupuje fakt, že současná doba není pro umění nijak zvlášť příznivá. Lépe řečeno, je znát velké hledání, v hudbě zvlášť a dnešní člověk se těžko orientuje. Proto potřebuje slyšet kvalitu. A zdá se mi, že emoce baroka jsou dobře přijímány, jsou nám blízké. Ale není to nic pro sto procent lidí. I deset procent bude stačit a takové umění by mělo mít všemožnou podporu.
A jak se tato společnost k tomu, o čem mluvíme, chová? Co si tom myslíte?
„V Německu třeba je jasná zásada, či linie, která říká, že lidé umění a kulturu nezbytně potřebují“ |
V Evropě jsou země, které tuto kulturní krizi překonaly, nebo překonávají. Líp než my. V Německu třeba je jasná zásada, či linie, která říká, že lidé umění a kulturu nezbytně potřebují. Takový názor tu chybí. Místo toho tu panují poměry, které dělají z umělce často krachující podnikatele.
Co je kritériem pro podporu umění?
Jednoznačně kvalita. U nás se často prosazují přes známosti amatéři, tvářící se jako profesionálové, a odpovědní činitelé si myslí, že je to jedno, hlavně, že „je kultura“.
Ale jedno to není, protože s tím stojí a padá skutečné umění a jeho opravdový význam. Když jsme zmínili císaře Claudia – ten například zakázal amatérské divadlo. Měl k tomu jistě důvod. Amatérismus, pokud není správně prezentován na své odpovídající platformě, nás stahuje ke dnu.
„Amatérismus, pokud není správně prezentován na své odpovídající platformě, nás stahuje ke dnu“ |
Množství „produkcí“ ještě nic neznamená, jestliže kvalitu nedokáže rozlišit ani kritika, která často vychvaluje efekt, atrakci, bulvár pro turisty.
A co znamená kvalitu?
Dobře se připravit, důkladně, mít na to čas. Skladba v mém oboru, dejme tomu půlhodinová, znamená sto hodin práce, cvičení, přehrávání.
Jste výkonná umělkyně, tvůrčí člověk a zároveň organizujete hudební večery, cykly a festivaly, jako je Jezeří. Kam chcete dojít, co je vaším cílem?
Hrát, mít pohodu na to cvičit pět hodin denně, energii na kontakty s ostatními hráči, na vymýšlení projektů, baví mě i učit a zároveň studovat, i z pohledu svého nástroje, fortepiána, skvělé tvůrce minulosti, jejich geniální nápady i dobu, ve které žili. Beethovena, Mendelssohna, Schumanna, raný romantismus a rané baroko. Zjistit, proč člověk zažije pocit štěstí, když slyší nebo hraje Mozarta.
A váš cíl jako producenta festivalů?
Abych se nebála, že dostanu infarkt, když mi přijde poštou faktura nebo složenka.
