Hongkongští studenti Čínou zřejmě neotřesou

Světová média přinášejí informace o studentských demonstracích za svobodné volby v Hongkongu. Toho, kdo zde žije, nefascinují ani tolik tyto události jako úsilí médií udělat z nich senzaci. Popřípadě vytvořit dojem, že se schyluje k odtržení Hongkongu od Číny, nebo k „sametovému“ převratu jako v roce 1989 ve východní Evropě. Současná hongkongská realita se však podobá jen tím, že ji iniciují studenti.

K tomu, aby studentské demonstrace v Hongkongu mohly vyvolat revoluční změnu v Číně, leccos chybí – například masová účast studentů a jejich jednota, velká podpora veřejnosti a známých osobností, silná intelektuální nestudentská základna s programem k vyjednávání či aktivní podpora západních i okolních vlád, třeba japonské a jihokorejské.

Navíc ani neexistuje obdobná situace v nejbližším okolí – v 1989 šlo o všechny státy východního bloku. K revoluční změně v Číně by se mohlo začít schylovat, pokud by se třeba k protestům masově přidali i obyvatelé druhého čínského samosprávného území Macao, bývalé portugalské kolonie. Tam se však zatím uskutečnila pouze jedna solidární akce – v pátek 3. října se jí zúčastnilo zhruba 40 demonstrantů.

Přitom, pokud jde o snahu Pekingu omezit volební právo, jsou na tom Macao a Hongkong v podstatě stejně. A v Macau se podobné demonstrace proti omezování volebního práva odehrály už letos v květnu. Revoluční změně by také nahrálo, kdyby se podobné akce uskutečnily i v samotné Čínské lidové republice (ČLR) a teoreticky třeba v Severní Koreji.

Jen někteří studenti

Hongkongští studenti jsou hrdinové, protože doslova v potu tváře (ve dne, v noci je v Hongkongu 27 až 31 stupňů Celsia) celý poslední zářijový týden bojkotovali školní vyučování a chodili demonstrovat před budovou vlády, přestáli úvodní, přehnaně násilnou reakci policie 30. září a více než týden okupovali vládní budovu a tři finanční oblasti města.

V jedné věci je však popis světových médií třeba opravit. Bojkotu vyučování, tedy přípravnému procesu před hlavními protesty, se zúčastnili jen někteří studenti, nikoli většina. Podle odhadů se na okupovaných místech zdržuje nebo zdržovalo jen okolo sta demonstrantů. Například ze všech mých studentů se bojkotu vyučování zúčastnilo zhruba deset procent. V Hongkongu se totiž platí školné.

Bivakování v centru města na rozpálených vozovkách hlavních dopravních tepen od pondělí 30. září a dokonce během (Hongkongu vnucenému) státního svátku založení ČLR vyžaduje odvahu a širší veřejnost demonstrantům fandí. Demonstrací se však v podstatě neúčastní a řada hongkongských obyvatel s nimi nesouhlasí.

Podobně tomu bylo v případě jednodenních stávek, které odbory vyhlásily v pondělí 29. září a v pátek 3. října, přičemž nejvíce se jich účastnili učitelé. Mezi víkendy a svátky byly jen dva pracovní dny, a proto školy v okupovaných zónách zůstaly i kvůli ztížené dopravě týden zavřené. Tvrzení světových medií, že město je zcela paralyzované a školy zavřené, jsou tedy opět přehnaná. Také policie se po úvodním přehmatu chová umírněně.

Slabá podpora veřejnosti

Ze známých či významných hongkongských osobností se k protestům vyjádřili jen dva rektoři z celkem sedmi vysokých škol – značně opatrně! Petici proti úvodním policejním akcím podepsalo jen okolo 40 profesorů, většinou s tím, aby studenti v zájmu osobní bezpečnosti protesty ukončili, což ti kritizují. Hongkongská polytechnická univerzita, kde působím, se veřejně k protestům vůbec nevyjádřila, pouze interně e-mailem, a opět s důrazem na bezpečnost.

Hvězdy showbyznysu, které mají v Hongkongu poměrně velký vliv, se k protestům přihlásily jen tři až čtyři, a to pouze jednorázovým solidárním pozdravem v hongkongských médiích. Aktivně se do protestů nezapojují. Aktivnější postoj zaujali zhruba čtyři bývalí i současní hongkongští zákonodárci.

Ti o minulém víkendu aspoň jednou na demonstraci přečetli svá prohlášení. Hlavním důvodem jejich vystoupení však není snaha odstranit totalitní čínský režim, ale protest proti opět neadekvátnímu zásahu hongkongské policie. Tentokrát nikoli přehnanému, ale nedostatečnému.

Klidné demonstrace totiž začali narušovat jejich odpůrci. Celý víkend fyzicky napadali účastníky demonstrací a dokonce obtěžovali protestující ženy, přičemž policie proti nim nijak výrazně nezasáhla. Spekuluje se, že šlo o členy čínské mafie, takzvané Triády, které nejspíše povolala vláda. Hlavním předmětem sporu je, že policie nesplnila svou úlohu, tedy zajistit bezpečnost občanů.

Je možné, že toto chování inspirovalo i jiné, většinou starší občany Hongkongu, protože v davu bylo dokonce možno spatřit jedince s oficiální vlajkou Čínské lidové republiky, kteří říkali, „že lidem v Hongkongu se daří dobře, tak proč demonstrovat“.

Složitá změna politické situace

Největším problémem jsou nereálné a nejednotné požadavky demonstrantů. Radikálně změnit současnou politickou situaci bude totiž možné jen velmi složitě. ČLR je obviňována, že porušila takzvaný hongkongský „Soubor základních garantovaných zákonů“. Ten v Samosprávném území Hongkong plní roli ústavy a vznikl na základě čínsko-britské smlouvy uzavřené několik let před tím, než Britové v roce 1997 předali Hongkong ČLR, a Čína se ji zavázala dodržovat 50 let.

Tento soubor zákonů, který v Hongkongu dodnes platí a je v něm dodržován, společně vytvořili a ustanovili zástupci Hongkongu a ČLR ještě za britské vlády. Už tehdy však zcela nedemokraticky – nikdy jej neodhlasoval žádný zvolený parlament. A obsahuje články, které dávají ČLR velkou pravomoc zasahovat do politické situace v Hongkongu.

Žádné světové médium informující o nejnovějším vývoji v Hongkongu se zatím neodvážilo zveřejnit, že vláda ČLR tím, že sama jmenovala kandidáty na „šéfa správy“ Samosprávného území Hongkong do voleb v roce 2017, což se nelíbí protestujícím, nejednala v rozporu s článkem 45 hongkongského souboru zákonů o volbě nejvyššího představitele. Ten obsahuje mnoha způsoby vyložitelné formulace.

Například: „Šéf správy Samosprávného území Hongkong musí být vybrán buď volbou, nebo prostřednictvím konzultací na místní úrovni a jmenuje ho vláda ČLR. Způsob výběru šéfa správy musí být stanoven s ohledem na aktuální situaci v Samosprávném území Hongkong a na základě postupného a řádného procesu. Konečným cílem je zvolení šéfa správy ve všeobecných volbách podle návrhu reprezentativního nominačního výboru v souladu s demokratickými postupy.“

Bláhový požadavek

Dalším slabým místem souboru zákonů je článek 158, v němž se uvádí, že „Všečínské shromáždění lidových zástupců má právo konečného výkladu souboru zákonů“, což mu dává Ústava ČLR. Požadavek demonstrujících, aby odstoupil současný hongkongský šéf správy, je v tuto chvíli bláhový. Stejně jako požadavek vyjednávat přímo s vládou v Pekingu o okamžité změně zákona.

Organizátoři demonstrací snad nakonec dosáhnou toho, že s nimi bude jednat hongkongská vláda. Ovšem šéf správy Leung Čchun-jing již rezolutně oznámil, že neodstoupí. V řadě měst ve světě, především s mnoha studenty z Hongkongu, se konají solidární shromáždění a posílají petice. Oficiálně se však zatím k hongkongské situaci vyjádřila – opatrně – pouze vláda USA.

Velká Británie spíše mlčí, přestože dvě hongkongské, politicky významné osobnosti – Anson Chanová, nejvyšší tajemnice hongkongského Legislativního výboru, která působila v hongkongské vládě v koloniální a postkoloniální době, a Chris Patten, poslední britský guvernér v Hongkongu – připomněly britské vládě morální povinnost podpořit požadavky demonstrantů.

Velvyslanci členských zemí Evropské unie vyjádřili rozpaky nad reformami v Hongkongu, načež je hongkongská poslankyně Helena Wong Pik-wanová ujistila, že nejde o revoluci. Důvod laxního postoje ostatních zemí je zřejmý – nemají na pekingskou vládu žádné „páky“. Přerušit na protest s ČLR obchodní styky by nejspíš vedlo ke krachu světové ekonomiky.

Generální stávka

Dva výroky si zaslouží pozornost. První je Alexe Čou Jung-kchanga, generálního tajemníka Studentské federace, jedné ze tří organizací, které protest iniciovaly. Ten prohlásil, že federace je ochotná s vládou jednat, bude-li splněn požadavek, že policie zasáhne proti narušitelům klidných demonstrací. A dodal, že cílem současných protestů rozhodně není „revoluce“.

Thomas Leong, šéf Výboru Unie studentů z City University, pak ocenil události jako „výborný trénink občanské uvědomělosti, protože studenti vyjadřují svá stanoviska veřejně, a nejen na internetu. I kdybychom ničeho nedosáhli, ukázali jsme aspoň, že Hongkongčané jsou jiní než občané ČLR.“

Může-li se z protestů vyvinout revoluce, je otázka. V Hongkongu žije zhruba sedm milionů obyvatel, z čehož 50 procent tvoří přistěhovalci z ČLR. Velká část z nich jsou komunističtí zbohatlíci, kteří sympatizují s pekingskou politikou. Aby Hongkong mohl otřást ČLR, museli by demonstranti zburcovat celé město k několikadenní generální stávce, k čemuž však nejen mnoha odpůrcům protestů evidentně chybí vůle.

Taková stávka by totiž podstatně ochromila ekonomiku města, což si obyvatelé Hongkongu rozmyslí. Jak se říká, „do toho nikdo nepůjde“. Základ Hongkongu tvoří peníze a obchod. Tak tomu vždy bylo a tak to vnímá naprostá většina občanů. Kromě studentů, protože ještě nevydělávají.

Vyprovokovaná petice?

Hongkongská vláda se nakonec uvolila se studenty vyjednávat. A vzápětí studenty podpořila petice zhruba 50 právníků a profesorů z ČLR. Obviňují v ní šéfa správy Hongkongu, že v minulosti mylně informoval Všečínské shromáždění lidových zástupců (NPCSC) o své změně volebního postupu a že jej má zachovat. Petice obsahuje i silný názor, že by NPCSC měl zavést hongkongský model v oblastních a komunálních volbách v ČLR.

Možná však čínská strana tuto petici úmyslně vyprovokovala – třeba proto, aby Pekingu pomohla posvětit změny v Hongkongu (případně v oblastních a komunálních volbách v ČLR), aniž by ztratila tvář a její souhlas nepůsobil jako ústup. Neztratit tvář a zdání síly jsou totiž v Číně považované za zásadní.

Aktivitu 50 intelektuálů ve více než miliardové Číně lze rychle potlačit. To, co se podařilo v „revolučním“ roce 1989 ve východní Evropě, skončilo v Pekingu ve stejném roce ve formě povstání na Náměstí nebeského míru neúspěchem, spíše tragédií.

Hongkongu asi krveprolití nehrozí, ale ani případná změna hongkongské legislativy neohrozí silnou pozici ČLR. Nejenže jsou čínské tanky v Hongkongu již od roku 1997, ale město nemá vlastní zdroje vody, plynu a elektřiny. Vše proudí z ČLR a pekingská vláda by obyvatelům Hongkongu v extrémním případě mohla „zatnout tipec“ tím, že by na pár dnů zavřela kohoutky.