Efektivní vládu omezuje mnoho politických stran v parlamentu. Každá hájí pouze své partikulární zájmy a nikdo se nestará o lidi a jejich potřeby. Parlament je pouze drahá žvanírna. Současný systém lze zefektivnit zavedením prvků přímé demokracie. Přímá demokracie je lepší a spravedlivější forma demokracie. Díky internetu a dalším technologiím mohou všechna důležitá politická rozhodnutí provádět přímo voliči. Tradiční politické strany se brání změnám, protože se chtějí držet svých koryt.
Lídři nových politických stran se často ohánějí některými z uvedených argumentů, aby prosadili efektivnější politický systém, který je nebude zdržovat od lepšího řízení státu. Stejně někteří významní současní politologové tvrdí, že současný systém zastupitelské demokracie nefunguje, přežil se a je třeba začít zavádět prvky přímé demokracie.
Je současný systém zastupitelské demokracie natolik neefektivní, že je třeba jej změnit? A nebyl tento poměrně komplikovaný systém vyvinut také jako obrana před despocií a tyranií než pouze kvůli efektivitě vládnutí?
John Locke a přirozená práva
Systém zastupitelské demokracie, jak ji dnes známe a používáme, vymysleli „otcové zakladatelé“ koncem 18. století při psaní Ústavy Spojených států americkým (1787–1788). Vycházeli především z myšlenek anglického filozofa Johna Locka (1632–1704) a francouzského filozofa Charlese de Montesquieua (1689–1755).
Anglický filozof John Locke jako první přichází s myšlenkou, že člověk disponuje přirozenými právy na život, osobní svobodu a soukromý majetek, která mu žádná státní moc nemůže vzít, čímž definuje základní smysl státu |
Locke ve svém díle Druhé pojednání o vládě (1690) jako první přichází s myšlenkou, že člověk disponuje přirozenými právy na život, osobní svobodu a soukromý majetek, která mu žádná státní moc nemůže vzít, čímž definuje základní smysl státu. Z toho vyplývá, že i nejvyšší moc ve státě, moc zákonodárce, musí respektovat zákony, z nichž tím nejdůležitějším je nedotknutelnost přirozených práv člověka.
Tyranie pak začíná tam, kde nejsou tato práva respektována a v případě jejich porušování mají dotčení právo na revoluci. Tyranií je tedy jakákoliv vláda, která svou moc zneužívá, aby ochudila nebo týrala vlastní občany, a je jedno, vládne-li jedna osoba nebo kolektivní orgán.
Charles de Montesquieu a rozdělení mocí
Na Locka navazuje Montesquieu dílem O duchu zákonů (1748), které na jedné straně vychází z předpokladu, že pouze lid má mít zákonodárnou moc, ale na druhou požaduje, aby ji vykonával prostřednictvím svých zástupců. Jen zvolení zástupci jsou totiž schopní zabývat se otázkami veřejnými, všechen lid nikoli. Lid má také dát svým zástupcům pouze všeobecné pokyny a nesmí je přímo řídit a tito zástupci se mají omezit na vydávání zákonů a dohled na jejich provádění, a ne aktivně rozhodovat.
Francouzský filozof Charles de Montesquieu jako první navrhuje rozdělení moci ve státě na zákonodárnou, výkonnou a soudní a popisuje principy jejich fungování |
Montesquieu nazývá tento systém demokracií, nicméně v jeho době stále šlo o teoretickou možnost vlády. Nicméně už tehdy předjímal, že nezbytnou podmínkou vlády lidu je všeobecná shoda na míře rovnosti – sklon k velké nerovnosti ji změní v aristokracii nebo autokracii a orientace na absolutní rovnost ji nasměruje k despotismu.
Politická svoboda je podle něho zachována pouze ve státech, kde není zneužívána moc. Protože ale každý člověk, který má moc, je předurčen k tomu ji zneužívat, musí jedna moc omezovat druhou. Montesquieu proto jako první navrhuje rozdělení moci ve státě na zákonodárnou, výkonnou a soudní a popisuje principy jejich fungování.
Edmund Burke a tyranie
První praktickou zkušenost s moderní demokracií měli Evropané až koncem 18. století v souvislosti s Velkou francouzskou revolucí. Již během první fáze revoluce vydává britský myslitel Edmund Burke (1729–1797) Úvahy o revoluci ve Francii (1790), kde poprvé předpovídá a popisuje tyranii většiny jako hlavní riziko demokracie:
Britský myslitel Edmund Burke pouhý rok po dobytí Bastily předpovídá, že ve jménu demokracie může nastat zneužití jejich nástrojů a procesů a nástup tyranie |
„V demokracii je většina občanů s to utiskovat menšinu tím nejhrubším způsobem a útisk menšin zasáhne daleko větší počet lidí a bude prováděn s mnohem divočejší zběsilostí, než jaké se lze kdy nadát ze strany jednoho samovládce. Kdo jsou vystaveni příkoří mas, jsou zbaveni jakékoliv útěchy a opory zvenčí. Jako by byli světem opuštěni.“
Absolutní vláda lidu totiž znamená také maximální důvěru lidu ve vlastní moc bez jakékoliv kontroly a její zneužití je ospravedlňováno veřejným míněním, které se zaměňuje za veřejný souhlas. Burke pouhý rok po dobytí Bastily předpovídá, že ve jménu demokracie může nastat zneužití jejich nástrojů a procesů a nástup tyranie.
James Madison a osvícený autoritář
Ve stejné době jako Francouzi řešili praktické problémy při zavádění demokracie také „otcové zakladatelé“ při psaní a schvalování Ústavy Spojených států amerických. Stejně jako Burke i oni předjímají riziko tyranie většiny. James Madison v Listech federalistů (1787) vyčítá veřejným zastupitelstvům nestálost, nespravedlnost a zmatek. Pokud většina dostane podnět a příležitost nic jí podle něho nezabrání obětovat slabší stranu nebo neoblíbeného jedince.
Madison si ale zároveň uvědomuje, že pro demokracii je nezbytná svoboda zastávat rozdílné názory, přestože je to doprovázeno vášněmi, které způsobují nevraživost, a tím i větší chuť se trápit a utiskovat, než spolupracovat ke všeobecnému prospěchu. Nastolení osvíceného autoritáře, který urovná všechny spory a podřídí je veřejnému blahu, je lákavé, nicméně systémově nereálné – nelze garantovat, že každý suverénní vůdce bude správně vnímat, co je veřejné blaho a neupřednostňovat ho před vlastním.
James Madison, jeden z otců zakladatelů USA. si uvědomuje, že pro demokracii je nezbytná svoboda zastávat rozdílné názory, přestože je to doprovázeno vášněmi, které způsobují nevraživost, a tím i větší chuť se trápit a utiskovat, než spolupracovat ke všeobecnému prospěchu. Nastolení osvíceného autoritáře, který urovná všechny spory a podřídí je veřejnému blahu, je lákavé, nicméně systémově nereálné |
Řešením není ani demokracie s malým počtem občanů, kteří se pravidelně shromažďují, osobně řídí vládu a disponují naprosto rovnými politickými právy, ale naopak republika, kde se vládne prostřednictvím zvolených zástupců. Madison dokonce rozlišuje mezi demokracií, kde se vládne přímo, a republikou, ve které se vládne prostřednictvím zvolených zástupců, což umožňuje efektivní správu většího území s větším počtem občanů.
Zároveň je třeba co nejvíce eliminovat riziko spočívající ve zvolení zástupců s nekalými záměry. V tomto případě je výhodou větší republika, ve které musí být každý zástupce zvolen větším počtem občanů. V malé republice musí být zvolen větší počet zástupců v poměru k občanům než ve velké republice z důvodu ochrany před spiknutím malé kliky. Republikánská vláda na větším území s větším počtem občanů založená na zastupitelské demokracii je proto lepší než vláda založená na přímé demokracii na malém území.
Větší počet občanů na velkém území má rozmanité zájmy, a je proto menší pravděpodobnost útisku menšiny než v malé demokracii, kde je méně zájmů a větší šance utvořit většinu, jež bude utiskovat ostatní. Podle „otců zakladatelů“ americké demokracie je v republice třeba zajistit obranu nejen před útlakem vládců, ale i před nespravedlností jedné části společnosti vůči jiné. Ideálním řešením je, aby společnost obsahovala tolik různých skupin občanů, aby se možnost nespravedlivé většiny stala velmi nepravděpodobnou.
Alexis de Tocqueville a vláda většiny
Alexis de Tocqueville (1805–1859) pobýval ve Spojených státech amerických v letech 1831 až 1832 a jejich demokratický systém analyzoval ve dvoudílné knize Demokracie v Americe (první díl 1835, druhý 1840). Zde je třeba vnímat, že pro francouzského sociologa a historika byla americká zastupitelská demokracie velkým experimentem, který se vydal prozkoumat.
Francouzský sociolog Alexis de Tocqueville americkou demokracii založenou na rovnosti příležitostí nezavrhuje, nicméně ve shodě s Burkem předjímá problémy, které může způsobit vláda většiny s neomezenými pravomocemi podporovaná veřejným míněním |
Tocqueville americkou demokracii založenou na rovnosti příležitostí nezavrhuje, nicméně ve shodě s Burkem předjímá problémy, které může způsobit vláda většiny s neomezenými pravomocemi podporovaná veřejným míněním. Souhlasí sice, že „ve vůli většiny je původ všech mocí“, ale současně varuje, že pokud ve světě existuje moc, která může dělat vše, jde o zárodek tyranie. Demokracii proto nevyčítá slabost způsobenou extrémní svobodou, ale málo záruk proti tyranii, kterou navíc bude podporovat veřejné mínění.
Tocqueville připouští, že tyranie se v Americe zatím neobjevuje, nicméně obranu proti ní je třeba hledat spíše v amerických specifických okolnostech a mravech než v zákonech. Předpovídá, že demokratické systémy, které nebudou založeny na respektování přirozených lidských práv, jednou způsobí ukrutnou despocii většiny vůči menšinám, která navíc bude z hlediska většiny správná a spravedlivá.
Efektivní systém správy
Federalisté v USA řešili problém partikulárních stranických zájmů tak, že je považovali za nezbytné pro zachování demokracie a její obranu před demokraticky zvolenou despocií, a snažili se je co nejvíce rozmělnit, což je později zachránilo před nástrahami fašismu a komunismu. Naopak demokratičtí českoslovenští politici po roce 1945 tentýž problém vyřešili regulací politických stran, čímž zavinili předpovídaný nástup totality. Nemůže podobný problém nastat s případným zaváděním prvků přímé demokracie?
Vycházíme-li z předpokladu, že demokracie není cílem, ale prostředkem, pak zastupitelská demokracie byla vymyšlena jako efektivní systém správy většího území s větším počtem obyvatel, který zároveň relativně spolehlivě chrání před tyranií většiny |
Je zřejmé, že systém zastupitelské demokracie nebyl zaveden, protože tehdejší technologie neumožňovaly efektivně aplikovat přímou demokracii v zemích s velkým počtem obyvatel. Zastupitelská demokracie není „nedokonalá“ forma demokracie, kterou lze díky internetu vylepšit tím, že všechna rozhodnutí budou vykonávat občané přímo.
Vycházíme-li z předpokladu, že demokracie není cílem, ale prostředkem, pak zastupitelská demokracie byla vymyšlena jako efektivní systém správy většího území s větším počtem obyvatel, který zároveň relativně spolehlivě chrání před tyranií většiny. Jak říká například současný britský politolog David Runciman, tento strach byl oprávněný, protože většina obyvatel byla v historii mladá, chudá a nevzdělaná. Ještě ve třicátých letech 20. století byla polovina obyvatel USA mladší 25 let a vysokoškolské vzdělání mělo pouze pět procent obyvatel.
Rozpad tradiční třídní společnosti
Na to, aby se člověk mohl prosadit v mocenském systému, tedy být zvolen, potřeboval především vzdělání, peníze a zkušenosti. Průměrný věk členů parlamentu byl stejně jako dnes mezi 50 a 60 lety. Mladá, chudá a nevzdělaná většina si vždy vybírala na svou obranu vládu složenou především z bohaté, vzdělané a staré (zkušené) menšiny.
V současnosti ale žijeme ve společnosti, kdy většina obyvatel střední a západní Evropy je starších 40 let a téměř polovina z nich dosáhla na nějaké vysokoškolské vzdělání. Jde o absolutní novinku – nikdy v historii neexistovala společnost, kdy většina obyvatel byla starší, bohatá a vzdělaná. Podle Runcimana to má ale za následek postupnou erozi zastupitelské demokracie, která se přežila, protože se ztrácí její původní smysl, tedy obrana proti mladým, chudým a nevzdělaným.
S rozpadem tradiční třídní společnosti přestaly v Evropě fungovat tradiční politické strany, jimž se rozpadly „sociokulturní pilíře“ jejich voličů. Ty vznikly v důsledku konfliktních linií, které dlouhodobě rozdělovaly společnost na město-venkov, centrum-periferii, vlastníky-zaměstnance nebo církev-stát. Spolu s tím postupně zanikly skupiny voličů. |
Proč bychom měli mít strach z přímé demokracie? Jsme zkušení, vzdělaní a bohatí, a můžeme mít proto více rozhodovacích pravomocí. Runciman vyzývá k experimentování se zaváděním prvků přímé demokracie a odmítá varování před analogií s třicátými lety a rizikem nástupu totalitních režimů s tím, že současná západní společnost je diametrálně odlišná.
Tradiční systém nižší-střední-vyšší třída už neplatí. Podle studie BBC je britská společnost rozdělena dokonce do sedmi tříd. V této souvislosti je zajímavé, že například „technická střední třída“ sice vydělává slušné peníze, ale chybí jí kulturní a společenský kapitál. Třída „nových pracovníků ve službách“ pak sice často žije od výplaty k výplatě a bydlí v nájmu, ale jejich bohatství je ve společenském a kulturním kapitálu.
S rozpadem tradiční třídní společnosti přestaly v Evropě fungovat tradiční politické strany, jimž se rozpadly „sociokulturní pilíře“ jejich voličů. Ty vznikly v důsledku konfliktních linií, které dlouhodobě rozdělovaly společnost na město-venkov, centrum-periferii, vlastníky-zaměstnance nebo církev-stát. Spolu s tím postupně zanikly skupiny voličů, jako byli chudí městští dělníci, drobní venkovští zemědělci, velcí zaměstnavatelé, živnostníci nebo voliči se stejným náboženským vyznáním.
Éra on-line komunikace
Současné společenské změny jsou také spojeny s nástupem nových technologií. Končí éra masových médií, která společnost spojovala, a nastupuje éra on-line komunikace založená na fragmentovaných digitálních bublinách, které jsou snadno manipulovatelné a společnost rozdělují. Podle Runcimana demokracii více ohrožuje Facebook než například Donald Trump.
Končí éra masových médií, která společnost spojovala, a nastupuje éra on-line komunikace založená na fragmentovaných digitálních bublinách, které jsou snadno manipulovatelné a společnost rozdělují |
Nikoli proto, že by jeho šéf Mark Zuckerberg chtěl demokracii zničit, ale proto, že se vytvořil mocného Leviatana bez jakékoliv kontroly – Facebook je na jedné straně víc demokratický než jakákoliv demokracie, ale na druhé absolutně autoritativní. Je ovládán jedním člověkem s obrovskou mocí, která není založena na zbraních, ale na informacích a penězích.
Také datový analytik František Vrábel tvrdí, že hlavním ekonomickým zájmem Facebooku je rozdrobení společnosti na co nejmenší kousky, na které pak míří cílenou reklamou, za což inkasuje velké peníze. Tomu pomáhají „lajky“, které způsobují závislost mozku na odměně.
Lidé se kvůli co nejvyšší odměně dobrovolně uzavírají do malých sociálních bublin, ve kterých si vše lajkují, ujišťují se o správnosti svých názorů a uzavírají se před jinými bublinami, které považují za „úplně mimo“. Vedle toho, že si lidé přestávají rozumět, se společnost na sociálních sítích radikalizuje.
Velký konflikt
Důsledkem těchto změn je nová konfliktní linie, která vytváří první krizi demokracie v digitálním věku. Na jedné straně je velká skupina relativně bohatých a věkově zralých zaměstnanců, kteří však jsou sociálně a kulturně frustrovaní, mají strach ze společenských změn i nových technologií a ochranu hledají u silných politických vůdců – alfa samců.
Vzniká velký konflikt mezí ideály optimistických šiřitelů dobra a strachem relativně zabezpečené, ale frustrované střední třídy. Ve volbách často vítězí většina starších, zkušených a relativně bohatých voličů, která je znechucena politickým systémem, jenž je až dosud chránil a sociálně zabezpečoval. |
Na druhé pak jsou často relativně chudí, ale vzdělaní lidé se širokým rozhledem, schopností se neustále učit, používat nové technologie a chutí měnit svět k lepšímu. Společně s dalšími sociálními reformátory tvoří velkou skupinu „válečníků za lepší svět“, kterou spojuje podpora všemožných menšin založená na politické korektnosti. Vzniká velký konflikt mezí ideály optimistických šiřitelů dobra a strachem relativně zabezpečené, ale frustrované střední třídy.
Ve volbách často vítězí většina starších, zkušených a relativně bohatých voličů, která je znechucena politickým systémem, jenž je až dosud chránil a sociálně zabezpečoval. Volí osobnosti, jako je Donald Trump, Emanuel Macron, Beppe Grillo, Alexis Tsipras nebo Andrej Babiš. Tito lídři slibují, že je ochrání a zároveň otřesou současným zkorumpovaným systémem politických elit, a jako zelenou ratolestí přitom mávají praporem s nápisem změna.
Nové rozdělení společnosti
Žádný z nich však změnu nepřináší, protože neřeší strukturální společenské problémy. Naopak všichni jdou cestou nejmenšího odporu ve snaze využít frustrace této skupiny obyvatel k udržení vlastní popularity a zisku co nejvíce hlasů ve volbách. Podle Runcimana se chováme jako blahobytem zhýčkané děti, které doufají, že je zkušený rodič – stát – ochrání před jimi samotnými.
Je otázkou, zda tuto situaci řešit experimenty se zaváděním prvků přímé demokracie, nebo „restaurací“ systému politických stran. Tyto „staronové“ politické strany by ale musely opět začít hájit zájmy konkrétních skupin voličů, které budou odrážet nové rozdělení společnosti. |
Jak ale ukazuje zejména brexit, ochrana vlastních obyvatel před demokraticky přijatými rozhodnutími není možná bez porušení pravidel demokracie. I Runciman uznává, že demokratický systém je nejlepší ze všech známých politických systémů – zajišťuje největší sociální benefity a podporuje důstojnost a respekt u všech skupin obyvatel tím, se se spolupodílí na rozhodování. Funguje také jako spolehlivá obrana proti chybám vládců.
Současný systém zastupitelské demokracie je nepochybně v krizi, když namísto zodpovědných lídrů, kteří se nebojí nepopulárních kroků, generuje demagogy v čele protestních hnutí. Nejde ale o krizi první a doufejme, že ani poslední. Je tedy otázkou, zda tuto situaci řešit experimenty se zaváděním prvků přímé demokracie, nebo „restaurací“ systému politických stran. Tyto „staronové“ politické strany by ale musely opět začít hájit zájmy konkrétních skupin voličů, které budou odrážet nové rozdělení společnosti.
V případě jakýchkoliv experimentů s přímou demokracií mějme na paměti varování Edmunda Burka a Alexise de Tocquevilla před demokraticky zvolenou despocií i středoevropskou zkušenost s totalitními režimy, které se k moci dostaly demokraticky. A ve shodě s americkými „otci zakladateli“ nepřeceňujme vzdělanost, rozvahu a politickou zodpovědnost věkově zralé a sociálně dobře situované většiny obyvatel.
