Od počátku 20. století je evropské umění fascinováno a více či méně ovlivňováno odlišnými kulturami, zpočátku asijskou (japonskou), posléze africkou (negerskou). Tyto dálné ozvěny mnohdy pomohly hledajícím avantgardám najít – po odmítání zdejších tradic – nový a neotřelý směr.
Barbora Šlapetová: Bez názvu (2013). Cyklus Mužský dům v časové smyčce. Lambda print, C-print na dibondu, 130 x 88 cm. Se svolením autorky.
Exotické vlivy však bývaly spíše zprostředkované (vyjma předcházejícího Paula Gauguina apod.) zpravidla znalostmi z časopiseckých reprodukcí, publikací, grafických listů, typizovaných vzorníků či muzeálních exponátů. Také negerská plastika, jak ji geniálně uchopil Pablo Picasso, fascinovala spíše svou syrovostí a tvarovou lapidárností než původní obsahovostí a magičností.
Následná postkoloniální vlna zájmu byla nadále umocněna slavnými a fundovanými publikacemi Jamese George Frasera (Zlatá ratolest, Cambridge 1922) a Josepha Campbella (Hrdina tisíce tváří, Princenton University Press 1949). Tyto základní a další dílčí publikace „smiřovaly“ různé skutečnosti i zkušenosti, porovnávaly mýty, rituály a zvyklosti. Módní antropologie, Jungovy spisy i esoterické nauky – od kabaly až k theosofii – ukazovaly „společnou paměť“ lidstva i shody božstva a staly se nedílnou inspirací nejen v moderním umění.
Doba postmoderní
Lukáš Rittstein: Jeskyně (2012–2013). Highway series. Ocel, Peugeot, 170 x 320 x 300 cm. Se svolením autora.
V dnešní postmoderní, středu-prázdné, flexibilní a informacemi posedlé době se dále množí cestovatelské či adrenalinové výjezdy za zážitky, ale vyrážejí i seriózní a smysluplné expedice. K těm posledně jmenovaným patří rovněž tvůrčí aktivita v DOXu vystavující dvojice, jež započala v roce 1997 a podala dosud řadu svědectví (výstavy, přenášky, publikace).
Již po první návštěvě původních obyvatel Nové Guineje, žijících dodnes (téměř) izolovaně, začal vznikat pozoruhodný sochařský projekt. Výsledkem byl jakýsi pojízdný objekt – autobus s prostupující obří ocelovou rourou a s uvnitř promítaným videem (autorem byl Leopold Pospíšil – v USA žijící antropolog, který na ostrově prováděl výzkumy již od padesátých let). Dílo-autobus pak bylo pod názvem Tour instalováno v roce 2011 právě na střeše Galerie DOX. Tento „antropologický putovní monument“ (Rittstein) budil zaslouženou pozornost, ale nastoloval i otázky.
Historická událost
Barbora Šlapetová: Bez názvu (2009–2010). Cyklus Astronauti. Lambda print, C-print na dibondu, 150 x 100 cm. Se svolením autorky.
Lukáš Rittstein a Barbora Šlapetová se nyní vrátili na „místo činu“ a opět zde vystavují své odvážné průzkumy a jejich ztvárnění. Jak toto „narušování“ klidné zóny ale celkem brát? Vždy totiž mívám smíšené pocity, když vidím záběry archeologických vykopávek – ze „zachraňování“ cenností dávných generací a z představ o dalším zaplnění prachem pokrytých depozitářů. A pocity zcela negativní mě obestírají, když jsou vzácné lidské pozůstatky exhumovány, měřeny a vědecky zpracovávány.
Proč se tak děje? Vždyť narušení duchovního klimatu a dalších souvislostí je tak nenávratně vyvráceno a otázkou je, zda to stojí za to. A navíc: nalezené objekty či předměty se zpravidla vsunují do již předem uspořádaných a spíše neměnných vývojových předpokladů (schémat) a podnětné, třebaže odvážné úvahy jsou ignorovány či zlehčovány (viz například knihy O Slovanech úplně jinak od Antonína Horáka či Národ v lénu bohů od Iva Wiesnera).
Barbora Šlapetová: Fotografie v pohybu – setkání, stěna a jídlo (2012). Projekce fotografií. Se svolením autorky.
Ale zpět k výstavě. Zajímavá, ale dle mého soudu kontroverzní podívaná zachycuje zatím patnáctileté osobní setkávání evropské (či západní) civilizace s odlišným prostředím. Osud snad posledních domorodých papuánských a údajně i kanibalských kmenů (zde Yali Mek) není tedy tentokrát dokumentován antropologicky, etnograficky, geologicky či misionářsky, ale umělecky. Zdejší obyvatelé věří, že oči žitých bytostí, které v noci spí, cestují po nebi a pozorují svá spící těla. A tak (proto) svítí hvězdy. Jiní z polonahých bojovníků zas prý mají nadání cestovat dýmem do „horního patra světa“.
Na území těchto mýtů vstoupili dva pražští umělci a v letech 2012 a 2013 zprostředkovali setkání několika členů kmene s dvěma astronauty NASA Leroyem Chiaem a Koichem Wakatou. Vystavené dokumenty v DOXu s názvem Kosmický telefonát (24. listopadu 2013) zachycují rozhovor astronauta s náčelníkem, tedy událost v historii zcela ojedinělou.
K zamyšlení
Na výstavě nalezneme také sochařský cyklus Dálnice, fotografie či kresby na stěnách – reflektující duši posledních přírodních lidí. Dále zde jsou k vidění filmové experimenty natočené v papuánské džungli, zvláště pak v premiéře zde uváděný film Jana Svěráka Cestování dýmem (projekce probíhají pouze o víkendu).
Lukáš Rittstein: Křídla touhy (2013). Highway series. Ocel, laminát, Cadillac, 240 x 1200 x 600 cm. Se svolením autora.
Venkovnímu přilehlému prostoru na ploše střechy dominují nadživotní Rittsteinovy sochy pracující s jakousi tvarovou až malířskou pružnou iluzí – s pozvolným prolínáním či přeměňováním symbolů dvou civilizací (například auta v hlavu ptáka). U příležitosti výstavy vychází kniha od Barbory Šlapetové a Lukáše Rittsteina pod názvem Jak se dotknout Nebe.
Výstava je to podnětná, kvalitní, atraktivní, efektní, avšak nejednoznačná či spíše přinášející různá zamyšlení a posouzení. A také vzbuzuje představy. Tou zásadní zřejmě je: Jak by asi reagovala naše vyspěle zaostalá společnost při náhlém setkání se skutečně vyspělou civilizací – s jejími astronauty a umělci?
Barbora Šlapetová & Lukáš Rittstein: Všechno je jinak
 Barbora Šlapetová: Bez názvu (2013). Cyklus Mužský dům v časové smyčce. Lambda print, C-print na dibondu, 130 x 88 cm. Se svolením autorky. |
