Loni jsem od českých vědců, kteří pracují na Papui-Nové Guineji, dostal zvláštní knihu. Jmenuje se Buk Bilong Tok Pisin, napsal ji John J. Murphy a jde o učebnici pidžinu, zkomoleného jazyka, který se v oblasti užívá jako lingua franca. Neuškodí si na úvod blogu, který má přiblížit další lidskou univerzálii (jazyk), prosfištět pár slovíček, jak říkají jazykozpytci z televizních kurzů Alles Gute. Zábava je to také slušná. Takže: tri, tu, wan!
Můžeme přejít k frázím: třeba věta Mi filim nogut dává vědět, že mi není dobřePrvním slovem budiž tisa čili učitel, evidentně pocházející z výrazu teacher. Tak se to má i s ostatními výrazy: tang je jazyk, pispis znamená čůrání a kok jest penis, na což si třeba dávat pozor a nesplést se slovíčkem kuk. To značí kuchaře, ale někdy i manželku... A protože píšu tento článek ve stavu, kdy se papuánská teplota přesunula do mého těla, můžeme přejít k frázím: „Mi filim nogut“ neboli Necítím se dobře. „Haumas klok?“ To je zase dotaz, kolik je hodin. Anglický základ je zjevný, leč na přelomu 19. a 20. století byla část Papuy německou kolonií, tudíž pochopíme, že požadavek na odejití zní stále jednoznačně: „Raus!“
Výhody neomelanésijštiny jsou zřejmé: umožňuje mezikulturní komunikaci díky jednoduché struktuře a omezené slovní zásobě. Podobný účel plnil na Novém Zélandu maoripidžin, jazyk bislama na Vanuatu, obchodnická navažština i řeč na čínském pobřeží nebo konžské pidžiny. Potřeba komunikace je věčná; tím spíše na členité Nové Guineji, kde existuje přes 700 jazyků. Na východní části ostrova ale prošel jazyk takzvanou kreolizací, expandoval do dalších jazykových oblastí, takže se jím hovoří v parlamentu a tisknou se v něm i noviny – první byly Wantok Niuspepa. Ano, pepa je zde papír. Cizinec by měl v pidžinu komunikovat ostražitě, neboť stačí málo a máte průšvih. Pojem planim totiž znamená nejen rostlinu, ale i slovesa zahrabat a pohřbít. Tambu je tabu, navíc i tchýně. A slůvko lewa je játry (z liver) i miláčkem (z lover).
Pentalingvní Indiáni z Brazílie
Vládnout jazykem patří zkrátka k vymoženostem všech lidí, jen ty varianty jsou nekonečné. V dnešní době je na světě přes pět tisíc jazyků; většina lidské populace je navíc multilingvní. Kdo stále ještě podceňuje „primitivy“ z pralesů, měl by vědět, že etnolog A. P. Sorensen publikoval v časopise American Anthropologist (1967) článek o indiánských kmenech severozápadní Brazílie, kteří běžně uměli čtyři až pět jazyků! Důvodem byla striktní exogamie čili pravidla, která vyžadují hledání si partnera v jiném společenství. Jazykové verze či styly navíc existují i v jednotlivých jazycích: třeba angličtí mluvčí dle lingvisty Martina Joose užívají angličtinu zkostnatělou, formální, pracovní, nenucenou a intimní.
Vždyť také lidská řeč není nějakou novinkou, vyvíjela se dlouho. Kdy přesně jazyk vznikl, je otázkou, která nepřestává badatele lákat: konkrétní datum zřejmě nikdy nezjistíme, ale z hlediska antropogeneze je podstatné datum minus 300 tisíc let, kdy se u našich prapředků vyvinul vokální trakt s optimální pozicí sníženého hrtanu. Z prvotních skřeků se pak utvářely zvuky, stále více precizní. V 19. století se ke vzniku řeči vyjadřovala zejména onomatopoická teorie, jež hledala vznik jazyka v libozvučném napodobování přírodních zvuků. Novější teorie myslely, že jazyk vzešel z gest nebo zdokonalením opích pazvuků.
Drnčivá alveolára Ř i mlaskavky
Bez řeči se lidé neobejdou. Nikde. „Někteří považují jiné jazyky za ošklivě znějící, jestliže užívají hláskových kombinací, které lidem připadají odlišné,“ píše lingvistický antropolog Zdeněk Salzmann. Ač nám křovácké mlaskavky (žába se řekne !XaXa), indiánské tóny či arabské hrdelnice znějí podivně, nejen Eskymák si přelomí jazyk o „drnčivou alveoláru Ř“. Věděli jste, že jazyk rotokas ze Šalomounových ostrovů si vystačí s jedenácti hláskami, což je nejméně na světě (a-e-i-o-u-b-g-k-p-r-t)? Anebo že existuje šest základních slovosledů? Jestliže si vezmeme nejobyčejnější větu –Na světě existuje šest základních druhů slovosledu třeba „krávy žerou trávu“ – s podmětem, přísudkem a předmětem, vězme, že ve světových jazycích existuje šest slovosledných variant: takoví Malgaši z Madagaskaru by řekli „žerou trávu krávy“ a v kabardinštině z Kavkazu by zněla zase jako „trávu krávy žerou“.
Jazyky se mění, nejčastěji přejímají gastronomické termíny, čehož budiž důkazem čokoláda z mexické řeči nahuatl, čatní z hindštiny, banán z fulbštiny, oříšky kešu z jihoamerického jazyka tupí, pistácie z perštiny, kaviár z turečtiny, mango z tamilštiny nebo cukr ze sanskrtu. Ve slovních složeninách kupodivu neboduje němčina se svými velkými-vodními-parními-loděmi-na-Rýnu, nýbrž čukština. I ta má ale blízko k zániku, což platí i pro evropské zástupce: manštinu, ladinštinu, lužickou srbštinu i oživenou kornštinu z Cornwallu...
Svět tvořený skrze jazyk?
Už německý učenec Wilhelm von Humboldt napsal: „Duševní vlastnosti a struktura jazyka národa tak těsně splývají, že je-li dáno jedno z nich, měli bychom být schopni odvodit v plném rozsahu to druhé. Jazyk je vnější projev ducha národa: jeho jazyk je jeho duch, a jeho duch je jeho jazyk; je těžké si představit dvě totožnější věci.“ Řečeno slušně, trochu to přehnal, ale vztah jazyka a vize světa nepřestal vědce fascinovat. Edward Sapir, žák Boasův, upoutal pozornost referátem, který roku 1928 pronesl v New Yorku. „Jazyk je průvodcem po společenské skutečnosti. Ačkoli se o jazyce obvykle nesoudí, že je zvláště zajímavý pro badatele ve vědě o společnosti, silně podmiňuje celé naše myšlení,“ tvrdil Sapir.
Následně pak Benjamin Lee Whorf (původním povoláním chemik z MIT) publikoval názor, pro který se vžilo pojmenování Sapir-Whorfova hypotéza. Její jádro lze vyjádřit následovně: gramatiky každého jazyka nejsou jen reprodukujícím nástrojem pro tlumočení myšlenek, ale právě různé gramatiky a jazyky formují lidské myšlení. „Uživatelé různých gramatik jsou směřováni k různým typům pozorování, a proto nejsou jako pozorovatelé stejní, ale musí dospět k odlišným pohledům na svět,“ napsal Whorf v roce 1940. Našel mnoho vyznavačů i odpůrců, jak už to s provokativními nápady bývá.
Abanyawoihwarrgahmarneganjginjeng
Afričtí Šonové znají dvě stě výrazů pro chůziHehe. Haha. Cože je tu k smíchu? Nic. To jsou jen mandžuské výrazy pro ženu a muže, které naznačují, jak rozličné významy mohou mít stejná slova v koutech světa. Škála pravidel a výrazů je nezměrná. V africkém jazyce ndebele je dokonce trojí pojmenování pro otce, přičemž záleží na tom, ke komu patří. A tak u-baba je můj otec, u-yihlo tvůj otec a u-yise jeho/její otec. Je libo ještě nějaký důkaz o rozumnosti domorodců?
Přestože má taková havajština pouhých osm souhlásek, vyjadřování není chudé. Afričtí Šonové znají dvě stě výrazů pro druhy chůze (od shrbené, neklidné až po vykroucenou či nadutou), američtí Nutkové měli desítky jmen pro lososa a legendy jdou o eskymáckém pojmenování druhů sněhu, byť to řada etnologů korigovala. Že by ti divocí lidé byli primitivní? Odpovědět si může každý sám, když vysloví větu-slovo austrálského kmene Mayali: „Abanyawoihwarrgahmarneganjginjeng“ s významem „Zase jsem pro ně uvařil špatné jídlo“.
Lidé TAM venku to neměli jednoduché, když se museli vypořádat s příchodem neznámých věcí. A proto se v Oceánii stalo piano „bednou s černými a bílými zuby, do nichž tlučou evropské ženy a ona křičí“. Ale zpět k pidžinům z úvodu: takové helikoptéře na Nové Guineji se říká miksmasta bilong Jisas Kristas. Čili Ježíšův mixér.
Přečtěte si kompletní seznam všech 67 lidských univerzálií.
