Galerii zprivatizovat a pak ať si dělá co chce, ale za své.

Prostě Knížák (mrk, mrk) vedl galerii jako geniální ředitel-disident a kdo si tohle nemyslí, je neomarxista. A víte jak odhalíte i toho nejzakuklenějšího neomarxistu? Používají slovo "výzva"!

Nějak jsem nepostřehl, že by se článek týkal ředitelování pana Knížáka či snad v něm byl ředitel-disident třeba jen zmíněn.

Ale s tím testem na neomarxismus to není úplně špatný tip. Každopádně není od věci dávat si na uživatele toho slova na "v" pozor...

Autorce díky za článek, je to naprosto šílené, kam se snaží současné neomaraxistické elity zatáhnout záoadní společnost. Chtějí zničit to na čem západní civilizace stojí. Jsou to většinou neurotičtí jedinci, kteří se nejsou schopni vyrovnat ani sami se sebou a proto nenávidí naši kulturu.

Mohu jen zcela souhlasit. V tom novodobém ghlajchšaltování a "snižování se k prostému = pracujícímu lidu" se projevuje nesmrtelný duch bolševismu

Vilma je trochu prázdná.

Trochu laciná, rádobyvtipná slovní hříčka.

Změna fungování Národní galerie patří do procesu přeměny prostředí podle ideologie neokulturní revoluce, kdy se musí potlačit vše, co je "národní", či má autenticky české kořeny a není v souladu s programech liberálních progresivistů.

Jen pro přesnost: žádná "Národní galerie Praha" z právního hlediska neexistuje. Existuje pouze "Národní galerie v Praze", zřízená v této podobě zákonem č. 148/1949 Sb., o Národní galerii v Praze. Změnit tento název nemůže svévolně ani její generální ředitel, ani žádné ministerské grémium, ani ministr osobně a dokonce ani vláda, neboť k tomu je oprávněn pouze Parlament České republiky. Ve všech právně závazných dokumentech Národní galerie v Praze proto pochopitelně i dnes používá (a musí používat) svůj zákonem stanovený název. Ministerstvo kultury naprosto selhává ve své funkci, když několik let protiprávní užívání nezákonného názvu již třetímu (a s Alicjí Knast možná čtvrtému) statutárnímu zástupci toleruje. Ministr Daniel Herman fatálně selhal nejpozději v okamžiku, kdy tuto změnu spolu s odstraněním českého lva z loga této mimořádně důležité národní (a s dovolením také státní) paměťové instituce strpěl, místo aby okamžitě zjednal nápravu. Už jenom tento čin jej opravňoval a měl vést

k neprodlenému odvolání Jiřího Fajta z pozice generálního ředitele této instituce.