Nová Europa: Jednotný hospodářský celek vycházející z eurozóny

Vize Evropy, které formulují staří lidé, mají jednu zásadní výhodu. Jejich autory nelze v žádném případě obvinit, že by z nich chtěli osobně jakkoliv těžit. Koncem loňského roku vydal dnes 89letý bývalý francouzský pravicový prezident Valéry Giscard d’Estaing knihu Europa: La derniére chance de l’Europe (Evropa. Poslední šance Evropy) s předmluvou 96letého někdejšího německého sociálnědemokratického kancléře Helmuta Schmidta. V ní se pokouší udat nový směr i cíl evropské integraci, která se podle něho zasekla.

Na domácí půdě ztroskotal Giscard d’Estaing v roce 1981, zatímco Schmidt o rok později. Dodnes se však oba řadí k významným intelektuálům. V Německu neexistuje téma, jež by se Schmidt necítil povolán komentovat. Že by tedy neměl nějaký ten nápad, právě co se týče budoucnosti Evropské unie? Ani Giscard d’Estaing sice nepatří k nejskromnějším politikům, ale když psal knihu o Evropě v roce 2030, jistě tím nesledoval vlastní zájmy.

Poněkud šroubovaný styl

Podstatnou část nevelké knihy tvoří vzpomínky. Giscard d’Estaing cituje rozhovory, které vedl s Helmutem Schmidtem nebo Jeanem Monnetem, a jejich prostřednictvím líčí historii evropské integrace. Bývalý francouzský prezident je rovněž známý jako romanopisec průměrné úrovně, takže se nemůžeme divit, setkáme-li se tu a tam s poněkud šroubovaným stylem.

Například se dozvíme, jak v březnu 1977 přijal v Elysejském paláci Jeana Monneta, jemuž se „ve tváři zračily typické rysy francouzské provinční buržoazie“ a který po svém odchodu doklopýtal ještě jednou zpět do prezidentské kanceláře a zaklepal. Jen proto, aby Giscardu d’Estaingovi vyjádřil svůj nejhlubší dík za to, že založil Evropskou radu. Nebo přidává historku s Helmutem Schmidtem, jenž mu – jako by se to rozumělo samo sebou – řekl do telefonu: „Já navštívím tebe, jsi přece prezident, zatímco já pouze kancléř.“

Bylo by však nespravedlivé považovat knihu za prostou oslavu sebe sama z pera starého pána. Na posledních 40 stranách totiž rozvinul svůj návrh takzvaného plánu Europa, který skutečně stojí za zamyšlení. A navzdory tomu, že bývalý francouzský prezident nepřičítá v novém celku takřka žádnou roli třeba Čechům ani dalším středoevropským národům.

Lineární vývoj

Podle Giscarda d’Estainga se evropská integrace až do Maastrichtské smlouvy a zavedení eura odehrávala lineárně. Stále tu byl nějaký cíl, jemuž se členské země v jednotlivých fázích přibližovaly. Od té doby však Evropa ustrnula a bezcílně se pohybuje v kruhu. Jednou z příčin je francouzské referendum z roku 2005, ve kterém voliči odmítli evropskou ústavu, na jejímž vzniku se Giscard d’Estaing podílel.

Je sice pravda, že Lisabonská smlouva z roku 2007 poté většinu prvků z ústavy převzala či je formulovala natolik netečným a byrokratickým stylem, že si je euroskeptici tentokrát vůbec nepřečetli, ale toto ustrnutí v mnohém souvisí s tím, že je EU příliš velká, neboť neustálým rozšiřováním nikdy nelze dosáhnout jednoty. Sjednocovat a rozšiřovat zároveň je nemožné, jelikož rozšiřováním se množí rozdíly. A právě tady už to vypadá, že Giscard d’Estaing hledí na nové členské státy s nelibostí.

Podle bývalého francouzského prezidenta je třeba vytvořit jednotný hospodářský celek, který by měl vycházet ze současné eurozóny. Jeho plán je realistický i smělý zároveň, zachází totiž mnohem dál ve vztahu k realistickým, strnulým politikům bez fantazie, jako je německá kancléřka Angela Merkelová. I ve vztahu ke snílkům obklopeným růžovou mlhou ve stylu Daniela Cohna-Bendita.

Příčina krize eura

Spojené státy evropské, které svého času považoval za reálnou možnost dokonce tehdejší německý ministr zahraničních věcí Joschka Fischer, jsou dnes již jen představou, která nemá v podstatě žádnou váhu. Je třeba počítat s národními státy, kulturami a s politickými rozdíly. Podle Giscarda d’Estainga by se proto evropská integrace neměla dále prohlubovat politicky, nýbrž ekonomicky.

Vedle současné měnové unie navrhuje i spojení rozpočtové a fiskální, neboť jen tak podle něho může být Evropa na světovém trhu konkurenceschopná. Zapotřebí by však byla nejen konkurenceschopnost, ale i vnitřní soudržnost. Stejně jako si v rámci Spolkové republiky Německo navzájem vypomáhají jednotlivé země a ústava předepisuje stejné životní podmínky pro všechny, mělo by být také v budoucí Evropě cílem dosažení vnitřní solidarity a rovných životní podmínek.

Dosáhnout se toho má pomocí společného rozpočtu, znovurozdělování a daní. K tomu je třeba přičíst nové společné orgány a parlament. Podle mnohých je hlavní příčinou současné krize eura právě to, že navzdory společné měně zůstala veškerá další hospodářská politika v kompetenci národních států. Proto nenastalo snížení, ale naopak prohloubení rozdílů.

Střední Evropa jen východní okraj

Sjednocení rozpočtové či daňové politiky je však jen zdánlivě pouze ekonomickým krokem. Prakticky by nebylo ničím jiným než vytvořením politické unie, tedy federalizací EU, v rámci níž by zůstaly samostatnými oblastmi v kompetenci jednotlivých členských států jen školství, kultura či zdravotnictví.

Odpověď na otázku, kdo by měl „Europu“ tvořit, lze tušit už na samém začátku knihy, kde někdejší francouzský konzervativní prezident vyjadřuje politování, že se potomci Karla Velikého kdysi znesvářili, a proto Evropa nezůstala jednotná. V jeho očích stojí jednoznačně na německo-francouzské (germánsko-latinské) kultuře. Z tohoto hlediska je střední Evropa nanejvýš jejím východním okrajem, ale v žádném případě středem.

Není proto žádná náhoda, že ačkoliv by „Europa“ měla vzniknout z eurozóny, prakticky bez důvodu z ní Giscard d’Estaing vylučuje její východní členy, pobaltské státy, Slováky a Slovince. O Češích, Maďarech, Rumunech, Bulharech či Chorvatech už nehovoří skoro vůbec. Snad až na zmínku, že další rozšiřování skutečně není třeba. V novém uskupení by bylo místo pouze pro Poláky, zřejmě díky politické váze Varšavy a polským dějinám. Jinak by členy byli Němci, Francouzi, země Beneluxu, Italové, Španělé, Portugalci, Irové, Finové a Rakušané, takže lze jen těžko popřít západní charakter celého projektu.

Znovu spojit staré země EU

Lze vycítit, že celé východní rozšíření EU znamenalo pro francouzského politika spíše jen zmatek v dosavadním sjednocování západních zemí. Další prohlubování procesu si proto vůbec nepředstavuje za účasti východních zemí. Je pravda, že například ve vztahu Německa a Rumunska by bylo opravdu nereálné pomýšlet na společný rozpočet či daně.

Rozšířením EU na východ se novým členům nepodařilo dohnat staré země. Ani Češi, kteří jsou z nových států nejbohatší, si stále nenosí domů takové platy jako Řekové, kteří jsou ze starých členů naopak nejchudší. Giscard d’Estaing si jako realista nepřeje překonat tento ostrý rozdíl, ale spojit znovu staré země EU – případně i Polsko – pod jiným názvem. V tomto případě by bylo vyrovnání životních podmínek jednodušší než v současné 28členné EU sahající od bulharské bídy až po holandský blahobyt.

Plán Giscarda d’Estainga lze tudíž zároveň chápat jako uznání nezdaru rozšíření na východ, od nějž uplynulo v roce 2014 deset let. Bývalý prezident je realistou alespoň v tom, že si přeje uskutečnit federalistické sny – od jednotného rozpočtu až po daňovou politiku – jen mezi starými západními zeměmi. Jako kdyby období 1992 až 2014 bylo slepou uličkou, ze které se dokážou dostat pouze ti, kteří byli součástí EU už před rokem 2004.