Vyjdeme-li z informací, které veřejnosti poskytl německý ministr dopravy Alexander Dobrindt, měli by uživatelé německých silnic bez ohledu na stát, kde je jejich vozidlo registrované, přispívat na údržbu dopravní infrastruktury formou silničních známek. Desetidenní známka by měla přijít na deset, dvouměsíční na 20 eur. Cena jednoroční známky se bude odvíjet od vlastností vozidla, zejména zřejmě od jeho ekologických parametrů.
Naši němečtí sousedé tedy sice opustili původní myšlenku uvalit povinnost koupě silniční známky jen na zahraniční řidiče, navzdory tomu by měla připravovaná regulace finančně zatížit především cizince. Ministr Dobrindt totiž otevřeně přiznává, že domácím uživatelům německých silnic bude povinnost koupě silniční známky kompenzovat snížení silniční daně.
Legislativa má být tedy nastavena tak, aby finanční zatížení německých řidičů zůstalo v zásadě stejné a reálným ziskem pro německý rozpočet byl příjem z prodeje silničních známek zahraničním účastníkům silničního provozu. Německá vláda se nijak netají, že chce získat nové prostředky na údržbu silnic od jejich zahraničních uživatelů.
Rozhodnutí Soudního dvora EU
Německé snahy o zavedení „mýtného“ dopadajícího především či dokonce výlučně na cizince od počátku kritizovaly jiné členské státy EU či Evropská komise, a to pro rozpor s unijním právem. To garantuje občanům EU právo volného pohybu po jejím území, spolu s volným pohybem zboží, služeb, kapitálu a svobodou založit si podnikání (usadit se) v kterémkoliv členském státě unie.
Německé snahy o zavedení „mýtného“ dopadajícího především či dokonce výlučně na cizince od počátku kritizovaly jiné členské státy EU či Evropská komise |
Zakládací smlouvy Evropské unie za tím účelem zakazují jakoukoliv diskriminaci občanů EU na základě jejich státní příslušnosti. Zakázána přitom není jen diskriminace přímá, kterou by představovala například situace, kdy by Německo zavedlo požadavek, aby silniční známky platili pouze občané jiných členských států EU. Z rozhodovací praxe Soudního dvora EU vyplývá, že zakázána je i diskriminace nepřímá (skrytá), tedy i ta opatření členských států unie, která formálně dopadají na všechny osoby stejně bez ohledu na jejich státní příslušnost, ale fakticky mnohem více zatěžují občany jiných států.
Soudní dvůr tak za diskriminační shledal například italskou legislativu, která přísněji dopadala na pachatele dálničních dopravních přestupků, kteří mají vozidlo registrováno jinde než v Itálii. I když totiž formálně nemá místo registrace vozidla se státní příslušností jeho provozovatele (řidiče) nic společného, bylo zřejmé, že provozovatelé vozidel registrovaných mimo Itálii nebudou v drtivé většině Italové. Fakticky tedy takové opatření dopadalo více na občany jiných členských států EU.
Soudní dvůr zašel ve své judikatuře ještě dál – k porušení práva EU v některých případech nevyžadoval ani existenci nepřímé diskriminace. Pouze se spokojil se zjištěním, že dotčené legislativní opatření je způsobilé ztížit volný pohyb osob, zboží či služeb. V praxi šlo například o požadavky na označování zboží, povinnost registrace v daném státě či na získání domácí licence, třebaže už ji zahraniční občan získal ve svém domovském státě.
Důvody neporušení
Právo unie nicméně porušeno není, pokud členský stát EU takové opatření přijme z důvodu naléhavého obecného zájmu a je přiměřené z hlediska cíle, který se jím sleduje. Za důvody obecného zájmu považují zakládací smlouvy EU ochranu veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku či (lidského) zdraví.
Za důvody obecného zájmu považují zakládací smlouvy EU ochranu veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku či (lidského) zdraví |
Soudní dvůr pak dovodil další důvody, jimiž lze potenciálně problematická opatření ospravedlnit, jako je ochrana spotřebitele, duševního vlastnictví, kulturních památek a dědictví, životního prostředí nebo bezpečnost silničního provozu. Za důvod obecného zájmu naopak nepovažuje například zvýšení daňových příjmů daného státu. Jak ve světle těchto pravidel obstojí plánované německé „mýtné“?
Role svobody vnitřního trhu
Na první pohled je zřejmé, že o přímou diskriminaci na základě státní příslušnosti nejde. Povinnost koupě silniční známky se nebude lišit podle státní příslušnosti, a dokonce ani podle státu registrace vozidla. Na druhou stranu jde o opatření, které je způsobilé ztížit volný pohyb osob, zboží či služeb. Cestování do Německa, respektive přes ně, přinese občanům jiných států zvýšené náklady, ať již cestují jako turisté (a tedy příjemci služeb) nebo dovážejí zboží či jedou poskytovat služby.
Z uvedeného přitom vyplývá, že Německo by jen těžko mohlo toto opatření ospravedlnit potřebou zvýšit příjem veřejného rozpočtu, byť by byl účelově vázán na údržbu silnic. Nelze samozřejmě a priori vyloučit možnost uplatnění jiných důvodů, například ochrany životního prostředí, zejména když by cena silniční známky byla odstupňovaná podle zátěže automobilu na životní prostředí.
Cestování do Německa přinese občanům jiných států zvýšené náklady, ať již cestují jako turisté, nebo dovážejí zboží či jedou poskytovat služby |
Německo nicméně otevřeně deklaruje jako hlavní důvod zvýšení příjmu rozpočtu výběrem od zahraničních řidičů. Fakticky by navrhovaným opatřením zatížilo jen je, protože Němcům bude rozdíl kompenzovat snížením silniční daně. Je sice pravdou, že Soudní dvůr již v minulosti uvedl, že členské státy EU požívají široké diskrece při nastavení systému silniční daně, která není v rámci unie harmonizována. Ta však nesmí vést za hranici narušení svobod vnitřního trhu.
Až po nové úpravě…
Navzdory uvedenému se přikláním k tomu, že by německé „mýtné“ nemuselo být shledáno neslučitelným s právem EU. Německá vláda totiž může tvrdit, že přijímaným opatřením pouze narovnává dosavadní stav diskriminující primárně německé občany, kteří jediní (prostřednictvím silniční daně) přispívají na údržbu silniční infrastruktury, zatímco cizinci žádné příspěvky platit nemusí, ačkoliv ji také používají.
Právo EU nezakazuje diskriminaci vlastních občanů ve prospěch občanů jiných států (takzvaná obrácená diskriminace), nicméně nemůže bránit ani tomu, aby byla odstraněna. Samozřejmě za předpokladu, že opatření odstraňující diskriminaci vlastních občanů nezaloží naopak diskriminaci cizinců.
Nejnovější návrhy z dílny německé vlády nejsou bez naděje, že ve světle práva EU obstojí, a českým řidičům nezbude, než si při cestě do Německa silniční známku koupit |
I v případě německého „mýtného“ bude tedy podle mého názoru třeba pečlivě zkoumat, zda celý systém zdanění používání silniční infrastruktury není nastaven tak, že zatěžuje více cizince než německé občany. To bude možné řádně učinit, až na základě posouzení konkrétního znění nové legislativy, na což si budeme muset ještě počkat.
Pokud by se ukázalo, že nová úprava právo EU porušuje, může být Německo žalováno u Soudního dvora Evropskou komisí nebo kterýmkoliv jiným členským státem. (Dle informací z médií zvažuje takovou možnost například Rakousko, nicméně až na základě posouzení konečné podoby německé legislativy.) I přímo občané jiných členských států EU se mohou před německými orgány bránit proti uložení pokuty za nezakoupení silniční známky poukazem na unijní právo.
Jak jsem však již uvedl, nejnovější známé návrhy z dílny německé vlády nejsou podle mého názoru bez naděje na to, že ve světle práva EU obstojí, a českým řidičům nezbude, než si při cestě do Německa silniční známku koupit.
