K tématům, která v uplynulých letech spolehlivě rozvíří zdejší veřejnou debatu, patří též takzvané přechylování ženských příjmení. Ve zkratce to, zda k cizím ženským, ale už i domáckým příjmením povinně úředně přidávat (v souladu s českou mluvnicí) příponu „-ová“. Naposledy jsme divoký tanec kolem tohoto tématu zažili před několika týdny, kdy Poslanecká sněmovna odhlasovala, že „Češky si budou moci zapisovat své jméno do úředních dokumentů v nepřechýlené podobě“.
Od té chvíle opět zuří letitý spor mezi zastánci tohoto jevu a jeho odpůrci. Odpůrci přechylování argumentují zpravidla tím, že přechylování – obzvlášť při komunikaci s úřady v zahraničí – je nepraktické nebo že jde o komolení jména, že tak se ženy nejmenují, či že žena není mužův majetek. Zastánci jevu argumentují tím, že čeština je flektivní jazyk, který si tuto praktickou pomůcku vyvinul, aby se mu ve složitém pádovém systému snáz rozlišovalo, kdy je řeč o muži a kdy o ženě.
Všechny západní slovanské jazyky
Přechylování je ale jev obšírnější a netýká se pouze příjmení, nýbrž i jmen křestních: Jiří/Jiřina či profesí: doktor/doktorka jsou také varianty přechýlení. Tuto pomůcku běžně v různé míře používají rovněž jazyky, u nichž si to standardně neuvědomujeme: kupříkladu finština, italština, nizozemština nebo němčina (ta například dbá, aby bylo jasné, že zemi vede kancléřka, tedy Kanzlerin – ostatně přechýlený tvar nese i název oficiálního webu spolkového kancléřství).
Jde-li konkrétně o ženská příjmení, přechylují je všechny západní slovanské jazyky, třebaže polština už od přechylování neadjektivních příjmení úředně upustila – přechyluje se Kowalski/Kowalska, ale nikoli Nowak nebo Malinowicz. Přesněji řečeno, mladší generace Poláků ustupují od přechylování i domáckých příjmení a cizí příjmení nepřechylují skoro vůbec. Používání přípon „-owa“ a „-owna“ v současném kontextu je příznakové a je považované za archaismus nebo projev nespisovného jazyka, popřípadě regionalismus.
Jde-li konkrétně o ženská příjmení, přechylují je všechny západní slovanské jazyky, třebaže polština už od přechylování neadjektivních příjmení úředně upustila. Přesněji řečeno, mladší generace Poláků ustupují od přechylování i domáckých příjmení a cizí příjmení nepřechylují skoro vůbec. |
Naopak se v Polsku svádí kruté boje o přechylování titulů a názvů profesí. Názor odborné obce není jednotný, norma prozatím říká „ne“, veřejnost je rozdělena na dva tábory, které vedou zákopovou kulturní válku. V Česku jde o naprosto nekontroverzní záležitost. Jazykovědně lze říct, že přechýlení je vytvoření ženské podoby jména z mužské. Varianta ženského příjmení bez „-ová“ je, technicky vzato, přechýlena rovněž, pouze bez slovotvorného formantu „-ová“. Příjmení typu Novák (mužské) a Novák (ženské) jsou odlišná podstatná jména.
První má mužský rod a skloňuje se (Novák, bez Nováka atd.), druhé má ženský rod a je nesklonné (Novák, bez Novák atd.). V tomto smyslu je přechylování integrální součástí systému češtiny. Zkrátka neděje se nic převratného, takže těm, které a kteří se radují ze sněmovního rozhodnutí a z nově nabyté svobody, se sluší poblahopřát. Svoboda je hodnota nejcennější a mít ji i v natolik intimní věci, jako je tvar vlastního jména, je důležité.
Stejně je třeba vnímat, že svět je paradoxní místo a že ideál svobody může i v nedalekých kulturách vypadat různě, vlastně protichůdně. A tak zatímco čeští mluvčí, zřejmě především ženy, se radují, že si budou smět napsat bez obstrukcí do dokladů nepřechýlenou variantu svého jména, lužickosrbští mluvčí, rovnocenně muži i ženy, usilují o opak – aby si ženy do dokladů směly svobodně psát přechýlenou lužickosrbskou podobu svého jména. Pravda, lužickosrbskou podobu jména lze mít v dokladech už teď.
Přechylující přípona
V tom nikdo nikomu nebrání. Zádrhelem je, že pokud se podle německých zákonů manželé shodnou na společném jméně, musí mít toto jméno stejnou podobu. Přechylující přípona v tom dělá paseku, protože pak jména nejsou shodná. Nynější snahy upravit zákon se tedy týkají toho, aby lužickosrbské ženy, pokud se rozhodnou mít v dokladech lužickosrbskou formu svého jména, a nikoli německou, směly mít podobu s přechylující příponou.
Konkrétně doplňme, že lužickosrbská ženská příjmení mají dokonce dvě varianty, jelikož lužická srbština odlišuje přípony pro ženy neprovdané (-ec/-ic/-yc) a provdané (-owa/-yna/-ina) a řada žen na tom dělení trvá. Je vhodné podotknout, že lužická srbština používá obě formy, s přechylující příponou i bez ní. Rozdíl mezi větami „Redakcija je so lěkarki Jany Grünwald prašała, hač je…“ a „Redakcija je so lěkarki Jany Grünwaldoweje prašała, hač je…“ je v tom, že v prvním případě se mluví o německé ženě, ve druhém o lužickosrbské.
Nynější snahy upravit zákon se tedy týkají toho, aby lužickosrbské ženy, pokud se rozhodnou mít v dokladech lužickosrbskou formu svého jména, a nikoli německou, směly mít podobu s přechylující příponou |
Česká praxe v zacházení s lužickosrbskými ženskými příjmeními je jiná: zatímco přípona „-owa“ je totožná s českou a mluvčím nedělá potíže s ní zacházet analogicky, s ostatními příponami už problémy bývají.
Vycházíme-li z pravidel české mluvnice, platí, že „při převádění ženských příjmení do češtiny z jazyků, které mají vlastní přechylovací prostředky (některé navíc rozlišují příjmení svobodných a vdaných žen), buď tvoříme ženskou podobu podle pravidel české mluvnice od mužské podoby příjmení pomocí přípony ‚-ová‘ (tento způsob se doporučuje zejména v běžných textech určených široké veřejnosti), nebo použijeme výchozí ženský tvar“ (formulace Internetové jazykové příručky).
Dle těchto pravidel český převod románu Marje Kubašec Kantor Serbin nalezneme v knihovních katalozích pod autorským jménem Kubašová. Jména některých jejích kolegyň, básnířek Marje Krawcec, Róži Domašcyny nebo Měrany Cušcyny, jejichž tvorbě se čeští překladatelé v posledních letech hojně věnují, mají být uváděna buď takto, nebo ve tvarech Krawcová, Domašková a Cušková – v nichž však druhou a třetí dámu úspěšně identifikuje zřejmě málokdo.
Stejná svoboda
Zatím se Lužickými Srby požadovanou zákonnou změnu v Německu prosadit nepodařilo, ale snad se to podaří. Večerník Serbske Nowiny v článku Postup w naležnosći zwjeselacy (Potěšující vývoj záležitosti) z 20. dubna 2020 uvedl: „Už několik let se pokoušejí zástupci menšin přesvědčit zodpovědné politiky, že zákon o změně jména příslušníků národnostních menšin by měl být uzpůsoben stavu věcí. Ty se teď konečně začaly hýbat…
Společná pracovní skupina spolkových ministerstev vnitra, spravedlnosti a obrany předložila minulý čtvrtek první návrhy na novou úpravu tohoto zákona… například zahrnují omezení muset se úředně domlouvat na nestandardním příjmení. Pro Lužické Srby to konkrétně znamená, že by v budoucnu ‚mohli způsobem odpovídajícím jejich tradicím užívat ženskou verzi jejich příjmení‘, uvádí se v tiskové zprávě berlínského sekretariátu pro menšiny.
Z pohledu tuzemské debaty o přechylování a její úrovně může lužickosrbská snaha vypadat jako nepochopitelný anachronismus, třebaže je to úsilí mít stejnou svobodu, jakou kdekdo chce mít tady |
Spolková vláda tak splní letitý požadavek zastřešujícího lužickosrbského orgánu Domowiny smět užívat ženskou formu lužickosrbských příjmení… Tisková zpráva menšinového sekretariátu dále uvádí, že spolková vláda chce o reformě zákona rozhodnout v příští legislativní periodě.“ To znamená po letošních podzimních spolkových volbách.
Jak uvádí článek Ćišć na Berlin njespušćić (Nepřestat tlačit na Berlín) z 1. července 2020, totéž potvrdila braniborská vláda ve své odpovědi na interpelaci poslankyně Braniborského zemského sněmu Kathrin Dannenberg (Lěwica / Die Linke), zvolené do parlamentu za dolnolužické město Kalawa (Calau). Poslankyni ani představitelům Domowiny však pomalejší proces novelizace příslušného zákona nevadí.
Už totiž věří v její úspěšnou realizaci, jelikož mínění berlínských vládnoucích stran se podle nich oproti roku 2017 „skutečně změnilo“. Teď prý je důležité vytrvat a agendu zákona o jménech příslušníků národnostních menšin neustále tematizovat. Z pohledu tuzemské debaty o přechylování a její úrovně může lužickosrbská snaha vypadat jako nepochopitelný anachronismus, třebaže je to úsilí mít stejnou svobodu, jakou kdekdo chce mít tady.
Mediálně chytlavé téma
Ostatně rovněž v Německu může jít o téma výsostně politické i mediálně chytlavé, jak bylo vidět před třemi roky v srpnu, kdy tehdejší spolkový ministr vnitra Thomas de Maiziére oficiálně navštívil Budyšín a kromě dalších představitelů města tam hodinu jednal se zástupci Domowiny, Nadace lužickosrbského národa a dalších lužickosrbských institucí. Saskými médii pak prolétla zkratkovitá zpráva s přídechem senzace, že ministr se před zářijovými spolkovými volbami rozhodl přiznat Lužickým Srbkám jejich práva.
Ostatně v krátkém článku o tom pojednal deník Bild: „V jeho drážďanské, respektive saské regionální příloze vyšel 11. srpna článek s titulkem Dostane naše první dáma nové jméno?, věnovaný oficializaci lužickosrbských příjmení. Redaktor Michael Deutschmann v něm informuje o předvolební kampani spolkového ministra vnitra, který při návštěvě Budyšína mezi ‚předvolebními dárky‘ slíbil předložit návrh novely zákona o změně jména, jenž umožní používat lužickosrbská jména i v oficiálních dokladech…
Rovněž v Německu může jít o téma výsostně politické i mediálně chytlavé, jak bylo vidět před třemi roky v srpnu, kdy tehdejší spolkový ministr vnitra Thomas de Maiziére oficiálně navštívil Budyšín a kromě dalších představitelů města tam hodinu jednal se zástupci Domowiny, Nadace lužickosrbského národa a dalších lužickosrbských institucí |
Téma jmen není žádný folklor, nýbrž má důležitou komunikační funkci,‘ vysvětluje jazykovědkyně Dr. Sonja Wölke (správně se jmenuje Wölkowa) z Lužickosrbského ústavu, cituje redaktor a připomíná, že to bude znamenat, že i ‚první dáma‘ Saska, na kterou jsou německy mluvící obyvatelé zvyklí jako na Veroniku Tillich, se pak i oficiálně bude jmenovat ‚Werónika Tillichowa‘. (Ba dokonce jen s jedním l v příjmení, korigujeme novináře.)“
Byl to úspěšný příspěvek, dokonce přejatý či aspoň citovaný několika tuzemskými médii, leč byl bohužel zavádějící. Podle lužickosrbských zpráv totiž ministr byl k věci zdrženlivý, ba odmítavý: „Kromě jiného byl k diskusi stále ještě nevyřešený problém lužickosrbských jmen v osobních dokladech. Na argumenty Marje Michałkowe nebo Madleńky Šołćic reagoval ministr textem zákona, který si kvůli tomu připravil.
Jeden z hlavních jeho argumentů v této souvislosti, ale i při druhých tématech byl: když Lužickým Srbům přiznáme zvláštní práva, přijdou potom jiní a budou žádat totéž. A vzpomněl přitom dánskou menšinu i cizince v Německu,“ jak napsaly Serbske Nowiny v článku Što wot nas wočakujeće?, tedy „Co od nás očekáváte?“
Ať už to ale v Lužici dopadne jakkoli, doufám, že odpůrci českého přechylování se přikloní na stranu lužickosrbského přechylování a stanou se jeho zastánci, až půjde mediálně do tuhého a v tuzemsku se o něm rozjede debata. Měli by, chtějí-li zůstat konzistentní. Vlastně už se na to těším a předem za tu podporu děkuju.
