Rok s koronavirem: Strachem jsme se zdraví a životu vzdálili (3. část)

Tento text, který je kvůli délce rozdělen do pěti částí, prvníadruhá již byly zveřejněny, ve mně zrál dlouho, ačkoli jasný názor na význam strachu, sílu manipulace, podstatu zkoušky, jíž nás koronavirus vystavuje, a směr jejího řešení mám od počátku, kdy zasáhl do našich životů. Události uplynulého roku mou prvotní intuici jen utvrdily. Text beru jako střípek snah o větší nadhled a komplexnější, vyváženější pohled na události, které za rok změnily svět. Mým cílem není shromáždit aktuální fakta a komentáře, shrnout odbornou diskuse ani ukázat selhání státu.

Navzdory délce textu, není možné, aby postihl většinu aspektů souvisejících s krizí. Respektuji, že koronavirus je pro velmi malý počet lidí velmi nebezpečný, a toto riziko nepopírám. Vycházím ze situace v naší zemi, kterou znám nejen z dostupných informací, ale především z osobní zkušenosti. Všechny základní aspekty této krize jsou však v zemích průmyslového světa podobné. Nemůže to být jinak, když vyrůstají ze stejně nehostinné půdy západní civilizace.

Programování strachem

Strach bez podněcování organizovanou manipulací by sám o sobě nestačil k vytvoření natolik mocného egregoru strachovíru, stejně jako manipulace by neměla takový účinek bez strachu. Oba předpoklady k vyvolání pandemie strachu však naplňujeme vrchovatě. Víc než rok jsou lidé vystavení vodopádu negativních zpráv. Ač mnohem větší odpovědnost za situaci nesou ti, kdo strach záměrně šíří, lidé se dobrovolně připoutávají k médiím a internetu a manipulativní informace masově konzumují.

Tato tragická nabídka a poptávka se opírá o skutečnost, že lidé rádi vyhledávají negativní a katastrofické zprávy. Stejně jako v komerční nabídce i v tomto případě mohou lidé vědomým postojem nabízené zbytečnosti, věci či informace odmítnout – nevěnovat jim pozornost a nechat je odumřít. Šíření strachu politiky, médii a některými odborníky je mnohem nebezpečnější než koronavirus. Výstižně to popsal doktor Jan Hnízdil:

„Překvapilo mě, jak se dá za necelý rok z relativně zdravého národa vyrobit národ vystrašených, zmanipulovaných marodů. Stačí k tomu málo – strach. Když se od rána do večera na lidi z médií valí zprávy o počtu nakažených, zemřelých, profesoři Flégr, Hořejší, prezident lékařské komory Kubek... straší deseti tisíci mrtvých, mrazáky, přeplněnými nemocnicemi, nestíhajícími krematorii... má to obrovský dopad na psychiku. Může to zabít i zdravého člověka, i kdyby žádný koronavirus neexistoval.

Takovou mediální propagandu ještě nikdy v historii žádná nemoc neměla. Nejdřív jsem si myslel, že je to způsobené neznalostí, nezkušeností. Pak jsem změnil názor. Je to systematická dezinformace a manipulace s lidmi. Každodenní zprávy o počtu nově nakažených jsou lživé. Nejde o nově nakažené, ale o pozitivně testované. Pozitivní test vůbec nevypovídá o tom, že je člověk nakažený, nakažlivý nebo nemocný. Bez dalších vyšetření je ta informace k ničemu. Jak stále opakuji, všeliké testování zdravých lidí toliko pro hovado dobré jest.“

Statistiky o počtu zemřelých vůbec nevypovídají o tom, že ti lidé zemřeli na covid. Byli jen pozitivní, příčina úmrtí mohla být úplně jiná. Bývalý ministr zdravotnictví Jan Blatný se podřekl, že do statistiky se počítají i pozitivně testované oběti dopravních nehod. Kdo a co nese odpovědnost za rozněcování strachu? Je příznačné a přízračné, že nejvíc selhává a napomáhá šíření strachu to, nač je civilizace hrdá – věda, média, internet, moderní technologie.

Selhání vědy a médií

Západní kultura se pyšní vědou. Někteří vědci však – jako opakovaně v dějinách – selhávají. Jsou původci děsivých informací, které pak politici a média splétají v mohutný příběh strachu. Neselhává věda jako taková, jen někteří z vědců, kteří podlehli karteziánskému, technokratickému přístupu ke světu, přeceňování úzké specializace, fascinaci čísly a datovými analýzami, neschopnosti nadhledu a syntézy, životu ve virtuální realitě vzdálené skutečnému životu.

Fascinace růstem dala křídla dogmatické víře v analytiky, data a statistiky, obdivu ke kouzlení s velkými čísly vzdálenými od reality, upřednostňování kvantity nad kvalitou, zajetí virtuálním světem a ignorování reality. „Jsme pokusní králíci v rukou teoretických imunologů, matematiků a experimentátorů, kteří si tu modelují různé situace. A je tady deset milionů lidí – ,pokusných‘ králíků. Pokud vám ty modely a predikce řeknou něco, co se pětinásobně liší od toho, co se stane, tak to není predikce. To je metoda pokus-omyl,“ říká Tomáš Zima, rektor Univerzity Karlovy.

Věda v područí fachidiotů neslouží zkoumání pravdy, jen ospravedlňuje a uplatňuje mocenské zájmy růstové ekonomie a politiky. Vědci s nadhledem, kteří mají na pandemii jiný názor, jsou oficiální mašinérií ostrakizování, zesměšňováni, cenzurováni. O důvodech, které způsobují selhávání vědy, výstižně píše a mluví Karel Janeček.

Západní kultura se pyšní médii. Média se ovšem – s čestnými výjimkami – stala kanály strachu. Naprostá většina hlavních zpráv a komentářů vychází z oficiální vládní doktríny. Prostor svobody a kritického myšlení, zveřejňování pestrých informací a názorových střetů, tak velký u okrajových témat, zůstává v této zásadní věci pramálo využitý, a to i v nezávislejších médiích.

Kritické názory oponentů sice nejsou nedostupné, ale jsou dohledatelné jen pro člověka obdařeného znalostí práce s informacemi a zároveň hlubším zájmem o téma i dostatkem času. Lidí splňujících všechny tyto předpoklady je málo, proto je naprostá většina lidí zcela pod vlivem převládajícího proudu oficiální informační masáže. Tu lze stručně a výstižně přiblížit bulvárně přemrštěnými tituly článků upoutávajících pozornost nejen v bulvárních médiích, ale i v těch, která se vydávají za seriózní.

Příliš racionální přístup

Neurolog Martin Stránský napsal počátkem roku Výzvu médiím, vládě a ministrům k ukončení šíření hysterie a k zamyšlení nad psychikou národa. Rozebral v ní některé hysterické tituly článků v Mf Dnes a Lidových novinách a napsal šéfredaktorům s komentářem, proč a jak měly znít věcně správné tituly. Jeden příklad za všechny: „Krematorium Ostrava nestíhá zpopelnit všechny zemřelé, jejich počet kvůli koronaviru narůstá“ (LN 4. ledna 2021). Stránský jej komentuje:

„Teprve po dočtení prvního odstavce se dozvíme to podstatné: V Ostravě je jediné krematorium v kraji, který je jedním z nejlidnatějších regionů České republiky. Kdo chce, snadno zjistí, že v Moravskoslezském kraji žije 1,2 milionu občanů, zatímco v sousedním Olomouckém kraji, (kde mají taky jediné krematorium), žije 632 tisíc občanů.

Tam vše stíhají. O tom, že krematoria nejsou alikvotně umístěna dle počtu občanů, nenajdete v článku ani slovo. Takže pane šéfredaktore Léko, tady máte správný titulek: ,Zpomalení při zpopelňování zemřelých v Ostravě odhalilo, že v regionu (oproti ostatním) chybějí krematoria‘.“

Není víc slyšet ani hlas intelektuálů a veřejných autorit. Kam se poděla jejich role nositelů kritického myšlení a otvírání hlubších dimenzí reality? Není vinen příliš intelektuální, racionální přístup západní myšlenkové tradice? Hluboce žitá a sdílená etika úcty k veškerému životu, spolubytí v síti všeho živého, by nemohla napomáhat šíření strachu, největší překážky života amlčet ke skutečnostem, které zdravý rozum a zdravé srdce nedovolí, jako je zavření škol nebo izolace starých lidí.

Etika vyvěrající ze sepětí se životem a lidskými právy by nedovolila veřejným osobnostem propůjčovat se k propagaci omezování svobody či očkování a podporovat vládu v jejích impotentních opařeních, která otravují společný vzduch mnohem víc než koronavirus.

Zásadní otázky

Na zdánlivě altruistickou etiku pomoci státu nezvládajícímu situaci naskočily i některé neziskovky. Lidé, kteří léta vykonávají kvalifikovanou a společensky prospěšnou práci tím, že osvětlují nedostatky a selhávání politiků a navrhují pozitivní řešení společenských výzev, nezřídka oprávněně hlubocí systémoví kritici, rezignovali na část své nezastupitelné práce a nahradili ji dočasně snahou suplovat nefungující stát v „boji s koronavirem“.

Symptomatickou, nepřekvapivou, ale o to otřesnější součástí oficiální manipulace je cenzura. Ta postihla některé odborníky, kteří vystupovali s fakty či nabídkami pomoci, které byly státu nepohodlné. Týkalo se to například návrhů na použití dostupných, levných a účinných léků proti viru (bránících kupříkladu přeplnění nemocnic), jak se stalo léčiteli a filozofuMilanu Calábkovi. Cenzura dopadla i na publicisty, kteří šířili oponentní názory k oficiální vládní propagandě.

Například sledovaný YouTube kanál režiséra Igora Chauna byl v dubnu zrušen, po protestní petici však obnoven. Petice uvádí příklady předchozí cenzury jeho videokanálu za zveřejňování dokumentů kritických k vládním opařením, včetně smazání videa o otevřeném dopisu lékařů vládě a Parlamentu, přestože jej sestavili přední odborníci, podepsalo více než 80 tisíc občanů a přijal petiční výbor sněmovny.

Oproti tomu ani hlavním médiím nevadí zveřejňovat úlety odborníků, kteří by měli být stíháni za šíření poplašných zpráv. Nejznámějším se stal biolog Jaroslav Flegr strašící tisíci mrtvých denně a mrazicími boxy pro mrtvé v ulicích. Nejvyšší patro manipulace se odehrává na politické a ekonomické úrovni. Proč vláda bere lidem odpovědnost za jejich zdraví, staví je paternalisticky do role dětí a nařizuje jim zcela nekompetentně, jak se mají chovat? Nevěděli by to po roce zkušeností sami podstatně lépe?

Kdo a proč má zájem strašit lidi, blokovat jiné než oficiální informace, zesměšňovat a ostrakizovat oponenty? Kdo a proč má zájem, aby nebyly levné a jednoduché léky na koronavirus? Kdo a proč zamlčuje elementární životní přístupy vedoucí ke zdraví a zvětšuje závislost lidí na medicínském systému? Kdo a proč prosazuje masivní a neustálé testování lidí, které je velmi nepřesné a nic nevypovídá o nemoci?

Kdo a proč má zájem na očkování většiny populace, když je vakcína neověřená, často neúčinná, někdy bezprostředně zdraví nebezpečná a velmi riskantní, když neznáme její skutečné, sporné zdravotní účinky? Ty se projeví teprve za čas s veškerou nečekanou razancí stejně jako u všech násilných zásahů do přírodních zákonitostí.

Prohloubení propasti

Člověk nemusí být paranoik, aby si položil otázku: Existuje mocnější zájem než krátké prodloužení životů nejstarších obyvatel, který stojí za takovou obrovskou, složitou, nákladnou, dobře promyšlenou i fungující mašinérií ke stupidizaci a ovládání lidí? Není tu zájem ekonomicky perspektivního farmaceutického průmyslu na rozvoji očkování, protože výroba léků už neposkytuje jeho dostatečný „rozvoj“? Mohl si farmaceutický průmysl nechat zdát o větším byznysu, než je opakované očkování miliard lidí?

Mohli snít všichni ti, pro něž není zdraví podmětem osobní starosti a odpovědnosti každého jednotlivce, ale předmětem stále výnosnějšího ekonomického odvětví, o výnosnějším rybníku? Neexistuje tu ekonomicko-mocenský zájem na změně, respektive koncentraci dosavadního rozložení moci ve světě? Není tu patrné záměrné využívání faktu, že vystrašení, citově i ekonomicky oslabení lidé, kteří ztrácejí sami sebe, jsou ovladatelní a následují potřebné zájmy?

Na strachovír nejvíc doplácejí sociálně a ekonomicky nejslabší, tedy děti, mladí lidé, senioři a lidé v chudých zemích – či ti nejnezávislejší – živnostníci, drobní podnikatelé a malé či střední firmy. Namísto toho politici, velké firmy a nejbohatší lidé zvyšují své jmění a moc. Koronavirová epidemie prohloubila propast mezi bohatými a chudými zeměmi světa.

Studie Shelter from the Storm organizace OXFAM z loňského prosince uvádí, že z 11,7 bilionu dolarů vydaných loni globálně na řešení krize spotřebovalo 36 bohatých zemí světa plných 83 procent, zatímco 59 nejchudších zemí světa jen 0,4 procenta. Podle studie je půl miliardy lidí nezaměstnaných nebo má nedostatek práce, přičemž nejvíc tím trpí chudé země a také ženy jsou dvakrát postiženější než muži.

Lidé hladoví, nemohou si dovolit platit dětem školné a musejí prodávat své jmění. Globální chudoba a hlad prudce roste. „Koronavirus sjednotil svět ve strachu, ale rozdělil v reakci na něj. Pandemie vyvolala velké úsilí pro pomoc miliardě sociálně zabezpečených lidí, ale víc lidí zůstalo stát zcela stranou. Tak to nesmí být,“ řekla výkonná ředitelka OXFAMu Gabriela Bucherová.

Neblahý trend koncentrace moci

Specificky výběrový, neblahý sociální a politický dopad se už projevil i v nejbohatších zemích světa, jak ukazují fakta o dopadu krize na malé podniky v USA. Jako jiný příklad – odpor velkého průmyslu, tentokrát z domácího prostředí – lze uvést protesty Svazu průmyslu a dopravy a Hospodářské komory proti omezení výroby velkých podniků v době vrcholící jarní virové vlny, přestože počty nakažených lidí v dělnických profesích byly v absolutních číslech zdaleka nejvyšší.

Přitom neblahý trend koncentrace moci se pravděpodobně projeví mnohem více až poté, co vlády skončí s podporou postižených živnostníků a malých podniků a váha ekonomického propadu na ně dopadne naplno. Až ekonomické a sociální důsledky dolehnou na společensky aktivní střední třídu a oslabí její kritický, vyvažující vliv, bude o to snadnější udržet nově posílenou, koncentrovanou moc. Síla a dopad současných manipulací se ukazuje na pozadí Bidermanovy tabulky donucování.

Americký psycholog Albert Biderman vyvinul v roce 1956 návod, jak vymámit lživé přiznání od válečných zajatců. Tato metoda dokáže člověka zlomit, vzít mu veškeré sebevědomí a odstranit jakýkoliv odpor. Obsahuje osm bodů a všechny jsou používané při aktuálních opařeních – izolace, monopolizace chápání, záměrně způsobené vyčerpání a debilizace, výhrůžky, občasné uvolnění, ukazování všemocnosti a vševědoucnosti, ponižování a vyžadování něčeho nesmyslného a nedůležitého.

„Těmito manipulacemi se lidé postupně stanou naprosto poslušnými a mnozí ztratí vlastní názor a chápání sama sebe. Je to psychologické programování; je to změna lidské povahy na poslušného červíčka, který čeká, až mu páníček něco přikáže. A každý, kdo nezvýší hlas a neřekne ,to nedělám, to je hloupost‘, pomáhá vytvářet nový, fašistický stát, ve kterém nakonec všichni budeme žít. Dnes je to ještě snadné, ale pro naše děti to bude o hodně horší,“ píše se v komentáři. V tabulce lze porovnat původní Bidermanovu verzi a dnešní situaci.

Předstírání války

Manipulátoři mohou najít inspiraci i v románu 1984 anglického spisovatele George Orwella (1903–1950), který je studnicí manipulativních návodů. Velký bratr například potřeboval vést k účinnému ovládání lidí „udržovací válku“, v níž nešlo o vítězství, ale o to,aby žili ve strachu a neměli prostor pro city ani myšlenky.

O bojové rétorice oficiálních míst v čase koronaviru už byla zmínka.Zatímco v reálné válce se musí vynakládat neporovnatelně víc – životů, organizační kapacity, peněz, materiálu –, ve válce s koronavirem stačí válku předstírat, vyjde to jednodušeji a levněji. Psychologické programování je dokonalé a zasahuje hlouběji, než si uvědomujeme. Například sémantická záměna výrazů pozitivní a negativní je příznačná i přízračná.

Negovat všeobecně přijatý význam slova pozitivní a vyrobit z něj strašáka je mistrný kousek propagandy, který by zřejmě nevymyslel ani Mára Prchal. Zasahuje hluboko do individuálního vědomí i kolektivní psýché. Kolik miliardkrát denně je slovo pozitivní nyní ve světě zmiňováno s obavou – a co to pro naše duše znamená? A kolik lidí se nad tím ještě pozastaví?

Vedle strachu, touhy po bezpečí a snahy vyhnout se problémům s mocí hraje v chování lidí roli i odpovědnost. Lidé sledují oficiální zprávy a dodržují vládní opaření i proto, že chtějí být informovaní a odpovědní vůči druhým. Právě na to vláda ve své komunikaci spoléhá, stejně jako na prvotní důvěru lidí ve stát.

Tu stát zneužívá v prosazování nařízení, která ve výsledku všem škodí a jejichž propastné psychosociální i ekonomické dopady se projeví až poté, co vláda skončí. Je na čase tuto vládní strategii rozpoznat a nenechat se zneužívat. Největší problém s propagandou a manipulací bývá v tom, že ti, kteří jsou pod jejím vlivem, o tom často ani nevědí.

Pozor-nost! Nekrmit!

Výstražný nápis Pozor-nost! Nekrmit! by měl být na každém počítači, mobilu a nároží. Nejúčinnější obranou proti propagandě je ignorovat ji. Nevšímat si jí, nekrmit ji tím nejcennějším, co máme, svou energií, pozorností. Chránit svůj vnitřní prostor pro své myšlenky, city, prožitky, tvořivost, aktivitu. Nenechat si vnutit cizí příběh a vtáhnout do gravitace strachovíru. Nebudeme-li živit egregor strachu, bez výživy odumře. Síla strachovíru pohlcuje masy, neboť proti ní stojí u většiny lidí slabý autonomní vnitřní hlas.

I duševně silný a nezávislý člověk by měl co dělat, aby odolal vymývání mozku a srdce, kdyby neustále sledoval oficiální zprávy. Proč by to však měl dělat? Proč věnovat příliš pozornosti médiím a internetu, proč viset na statistikách jako oběšenci, sledovat neustále se měnící a přitom nic neznamenající čísla o „pozitivně“ testovaných“? Proč, když je to plýtváním energií a živením závislosti, strachu, stresu, tedy podlamováním zdraví? Kdo se strachuje, že onemocní, podstatně zvyšuje pravděpodobnost, že se to stane.

Sovětský disident Alexandr Solženicyn (1918–2008) řekl léta před internetem a mediálním boomem v roce 1981 ve slavné Harvardské přednášce: „Nad právem vědět stojí dnes daleko výš člověku vyrvané právo nevědět. Nezaneřádit svoji Bohem stvořenou duši pomluvami, žvásty, hloupostmi. Lidé, kteří opravdu pracují a žijí naplněný život, nemají zapotřebí této mnohomluvné záplavy ohlupujících informací.“ O kolik pravdivější jsou ta slova dnes! Dotýká se také kriticky médií:

„Tisk – a říkám-li tisk, myslím tím hromadné sdělovací prostředky vůbec – se přirozeně těší té nejlepší svobodě. A k čemu ji používá? Dává si pozor, aby nepřekročil zákonný rámec, ale překračuje skutečnosti a zkresluje proporce bez jakékoli skutečné právní zodpovědnosti... Tisk má moc padělat veřejné mínění stejně jako je kazit...

Západ, který nemá cenzuru, přece jen provádí pečlivý výběr a odděluje myšlenky, které jsou v módě, od těch, které nejsou. A i když ty druhé nezakáže, nemohou se opravdu vyjádřit ani v periodickém tisku, ani v knihách a rovněž ne v univerzitním vyučování. Tak se v masách zakořeňují předsudky a zemí prochází slepota, nemoc v našem dynamickém století krajně nebezpečná.“

Potupné podmínky praktického života

Lidé nepřipoutaní k negativním poplašným zprávám mohou stále žít zdravě, tvořivě a relativně svobodně, ať podobně jako dosud, nebo jinak, nově, ale především nezávisle. Stojí to za to, ale není to snadné. Systém využívá k poslušnosti sofistikované postupy. Například ušlechtilé pravidlo „víc než sebe musíme chránit druhé“ se překroutí ve vydírání: „Chcete svou nezodpovědností zabít babičku? Jestli ne, nesmíte ji vidět, jedině s rouškou, respirátorem, testem, očkováním a přes sklo. A nejlépe vůbec.“

Uchovat si zdravý náhled, ubránit se útokům na nemorálnost a navštívit osamělou babičku bez plynové masky vyžaduje silnou povahu. Zdá se pravděpodobné, že ve skutečnosti jde mnohem víc než o pochybné testování viru (nepřesné a nadhodnocené výsledky testů i manipulativní interpretace jejich výsledků) – o zkoušku, jak jsou lidé manipulovatelní a ovladatelní.

Lépe se takový globální test vymyslet a uskutečnit nedal. Jeho výsledek je tristní: lidé v naprosté většině nesměřují ke zdraví, svobodě, nezávislosti a osobitému sebevyjádření, ale k nemoci, ovladatelnosti, závislosti a omezenosti. Naštěstí ne všichni, velký tlak vede i k uvědomění a emancipaci (například zmíněný výrok Stanislawa Jerzyho Lece).

Vedle vytváření strachu je účinnou cestou k potlačení osobnosti a ovládání lidí vytvořit natolik obtížné, chaotické a potupné podmínky praktického života, že snaha v nich obstát zabere většinu lidské energie. Ta pak nezbývá na podstatné stránky života, na to, co vede k sebevyjádření, důstojnosti a sebevědomí. Pro vládu není obtížné vytvořit takový chaos v podmínkách každodenního života, že jen jejich zvládnutí vezme lidem většinu kapacity.

Sledovat ustavičné změny, co je právě dovoleno a zakázáno, jsou-li otevřené obchody pro psy nebo i pro děti, mohou-li chodit do školy jen první třídy dopoledne a maturanti odpoledne a zítra naopak, může-li se jít se psem večer ven nebo člověka i psa zatknou kvůli zákazu vycházení, smí-li se z Dolní do Horní a naopak nikoli.

Jeden z velmistrů ovládání, generál Augusto Pinochet (1915–2006), zavedl v Santiagu de Chile, pětimilionovém rušném městě, systém jednosměrek, v nichž se přikázaný směr jízdy měnil – a dodnes mění – během dne. To je cesta k usměrnění nadbytečně temperamentních a svobodomyslných povah!

Dobrá zpráva

Výkonnost českého kocourkovského státu je obdivuhodná. Zavřená kadeřnictví a otevřené psí salóny, zákaz nočního vycházení na prázdné ulice, otevřené obchody s dětskými botami a zavřené s botami pro dospělé, zákaz zdravého pohybu v opuštěné přírodě a sportu na prázdných horách, nošení roušky v parku a lese, bláznivě chaotická školní docházka nedocházka. Princezna Koloběžka. O vládním Absurdistánu bylo zveřejněno dost.

V soutěži Absurdita roku vyhlášené Hospodářskou komorou vyhrálo uzavření malých nepotravinových obchodů, kam přijde sotva pár lidí najednou, zatímco přeplněné supermarkety zůstaly otevřené. Prodej zbraní a střeliva byl povolen na vládní výjimku kvůli myslivcům (nejširší nátlaková skupina v zemi), zatímco dětem nebylo možné vybrat oblečení.

Kdo tento Absurdistán vytváří, kolik „odborníků“ zaměstnává? Ale především: Jakou obrovskou kapacitu lidí, kteří by se tím měli řídit, zabírá? Proč tato opaření, která zasluhují paragraf vlastizrady za plýtvání potenciálem národa, vznikají, je zřejmé, ale proč je lidé následují? Proč podléhají politické a expertní kakofonii a přijímají tolik nesmyslů, namísto aby poslouchali přirozené moudrosti svého těla, svému zdravému rozumu a citu?

Typicky tuzemskou odpovědí na tlak systému jsou „české uličky“. Nechceme zlo docela připustit, ale ani se mu statečně postavit. Předstíráme naoko poslušnost, ale jsme pyšní na svou malou rebelii. Navíc strach z koronaviru už vystřídala spíš bezmoc a obava z represí. Nosíme respirátory, ale stažené pod nosem, protože jim nevěříme. „Spočítala jsem, že jen jeden klient z deseti, když jim navrhnu sundání respirátoru, odmítá a nechá si jej. Ostatní jej někdy i s velkou úlevou sundávají, někteří mi i děkují,“ napsala kamarádka terapeutka.

Nakupujeme sice na internetu, ale v obchodě nám vstřícní prodavači vydají zboží i bez objednávky. Ve švejkování jsme mistry světa. Glorifikaci si švejkování rozhodně nezaslouží, na druhé straně je to dobrá zpráva aspoň v tom smyslu, že jsme ještě docela neztratili zdravý rozum ani zbytky odporu. Zpráva o to lepší, že se najdou lidé, kteří mají odvahu se manipulaci otevřeně postavit.