Tak v tomhle sporu jsem zcela na straně Rosnerových!

Přála bych každému, aby si zkusil výchovu postižených dětí. I vlastní rodiče jsou zcela odpovědni za vývoj těch dětí a nemohou být vždy jen laskaví a chápaví a empatičtí a odpouštějící. A vždy ochotní zaskočit, přejít "neposlechnutí" toho dítěte. Oni MUSÍ z takového človíčka vychovat tvora, který alespoň částečně přijme zásady hygieny a vůbec základních způsobů soužití. I vlastním dětem se leckteré požadavky rodičů nelíbí, nevykonají je, nebo odmlouvají či přímo vzdorují. "Dětská práva" tak jako jiná práva nejsou bezbřehou svobodou, jsou jisté limity, které si musí člověk osvojit.  A u nevlastních dětí to bývá ještě složitější a ony mohou být ještě vzdorovitější než vlastní, protože tam většinou nebývá ta absolutní citová vazba od narození. Stížnosti těchto dětí bych nedokázala brát jako absolutní objektivní pravdu, právě proto, že tuhle problematiku znám až příliš zblízka