Tento článek mi zní jako stříbrný vítr, jako kdyby začalo svítat, jako kdyby se kdesi uvnitř nesměle probudilo tušení a ozval tenký hlásek, že nekráčíme po správné cestě. Jenže kolik je nositelů Pulitzera, kteří se nenechají strhnout k panicky činorodé demonstraci vlastní humanity při konfrontaci s utopeným dítětem a i pod tíhou tohoto obrazu dokáží věcně, s emocemi pod kontrolou analyzovat situaci, zarámovat vše do správných souvislostí, provést poctivou inventuru příčin a následků. Moc ne, proto v této tragédii hraje hlavní part dav a nám komparsistům z Evropy jsou přisouzeny podřadné role xenofobů nebo samaritánských hlupáků.