Dnes jsem poprvé zabloudila na Váš blog. Skvělý !!!

Mám k vaší komunitě velkou úctu. Od počátku, kdy se u nás začali objevovat. Bydlela jsem tehdy na hoteláku, kde bydleli i oni. Žasla jsem nad jejich pracovitostí, jejich sounáležitostí.. Něco, co jsem zatím nikdy u nikoho nevnímala. Nevím, kde přesně oficiálně pracovali, ale každopádně jsem je denně vídávala, když náhodou nechali otevřené pokoje, jak všichni sedí na zemi a šijí jako o život. Fascinovali mě tou svou šílenou pracovitostí. Nejspíš proto, že mě mamka vychovávala podobně. Bylo to v roku 1967..

No a později, když začínali mít své obchůdky, šokovala mě jejich pracovní doba. I o víkendech, které by si Češi nikdy nenechali vzít... to volno..

Tak ať se Vám daří, přeji bezvadnou budoucnost :)))

Moc hezké psaní! Také Vám fandím. A jsem moc smutá z toho co se stalo v Plzni dvěma vietnamským dětem. Moc smutná, když se to stane v cizí zami, zdá se mi, že jde o větší tragedii. Asi to byli sourozenci, tím větší smutek.

Moc pěkné vyznání. Snad jen - rodiče Vaše texty čtou anebo nečtou?

:-)

Všichni jsme jen výsledkem toho, co nás v dětství a dospívání formovalo. V dospělosti to již nemůžeme změnit.

A proto je to nejlepší doporučení pro děti toto: Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.

A myslím, že Vy to plníte. A vrátí se Vám to proto v dobrém.