V desetidílném seriálu se jako rodilý Pražák a milovník města věnuji revitalizaci města.
V minulém díle jsme odkryli příčinu vzniku měst jako místa obchodu. Dnes se budeme věnovat sakrálním a pietním stavbám, které jsou na rozdíl od účelové a pragmatické architektury obchodů a tržišť projevem skutečně exkluzivní architektury dotýkající se maximy lidské existence.
Ve všech společenstvích žijí lidé prostí a lidé vážení. Těm opravdu váženým je již od úsvitu civilizace dobrým zvykem budovat vznosné hrobky, které se stávají poutním místem, místem uctění jejich památky, místem víry ve vyšší principy, v nesmrtelnost jejich odkazu, víry ve smysl neuchopitelného absolutna řídícího naše osudy. V Egyptě se stavěly famózní pyramidy symbolizující cestu do nebe, u nás se nad hroby s ostatky zesnulých ukrytých v podzemních kryptách budovaly kostely a chrámy umožňující setkání s blahoslaveným ve společně sdílené víře.
Podobně i pražský Chrám svatého Víta, Vojtěcha a Václava, jak se správně nazývá celým jménem, byl založen na místě rotundy svatého Víta ze začátku 10. století. V rotundě byla umístěna relikvie rámě svatého Víta, kterou dostal Václav darem od Jindřicha Ptáčníka. Po smrti zde byl uložen i svatý Václav a následně i svatý Vojtěch. Tak byla založena pietní tradice, kterou dnes reprezentuje i Hrobka českých králů.
Chrám, sakrální místo budované 1000 let, je největší religiózní památkou u nás zosobňující celou naši historii se všemi zvraty, prohrami a vítězstvími. Je to tradiční duchovní místo vzbuzující hrdost a pokoru nejen u katolických věřících, ale i v ateistické většině obyvatel Čech.
Na druhé straně uveďme nešťastný a nevěrohodný památník z roku 1932 na místě Vítkovy vinice na pražské hoře zvané Vítkov. Na místo, kde Žižkováci od roku 1882 plánovali Žižkův památník, kde začal prezident Masaryk za 1. republiky stavět Hrob Neznámého vojína, legionáře od Zborova, jehož ostatky zmizely během německé okupace, byly v roce 1949 uloženy ostatky Neznámého bojovníka od Dukly. V roce 1953 přibyl Klement Gottwald s gardou aparátčíků a pak i Síň Sovětské armády v přistavěné apsidě.
Prominenti socialismu byli po roce 1989 odvezeni, probíhala tu popová představení a v roce 2006, bez přípravy, znovu přibyla do té doby utajená urna s popelem generála Aloise Eliáše se ženou Jaroslavou. Generála, kterého komunisté prohlásili za kolaboranta!
Tak vznikl rozporuplný paskvil vyzařující bezradnost vůči národní vojenské historii. S uvážlivým odstupem je dobře si připustit, že naše vojenské úspěchy skončily výboji rozvášněných husitů a že posledních 500 let jsou Češi navýsost mírumilovný holubičí národ, řešící konflikty bojem na vzdálených frontách, doma pak dohodou a rafinovanou vytrvalostí. Vztyčený Žižkův palcát a kůň upřeně hledící do země před sebou ještě s pěticípou hvězdou za zády je depresivní pomatené místo s negativní energií útlaku a ponížení.
Zmatení hodnot vyjadřuje i architektura pomníku, která je ve skutečnosti nekonzistentní směsí předválečného funkcionalistického purismu, imperiální monumentality dle krizového mrakodrapu Empire State Building z roku 1931 v New Yorku a stalinského socialistického realismu padesátých let. Když ještě připočteme dnes plánovanou, a jak to s lítostí vidím, nic neříkající expozici dějin české a československé státnosti, lze předvídat neživotnou investici postrádající smysl. Přitom postavit pomník památce padlým na Bílé hoře na místo dnešní drobné sokolské mohyly s pomníčkem z roku 1920 by mělo pro naše národní a historické sebeuvědomění mnohem větší význam.
Na Vítkově je třeba definitivně se rozloučit s pošlapanou falešnou pietou památníku a vrátit vrchu formou revitalizace jeho rekreační viniční charakter - vytvořit zde například termální lázně s venkovním bazénem a krásnou vyhlídkou na pražské panorama.
***
Díly seriálu
1. Co je to vlastně město 2. Obchod a banky 3. Víra, památky a hřbitovy 4. Vláda a administrativa 5. Vzdělání 6. Kultura 7. Bydlení 8. Služby, průmysl a brownfields 9. Zdravotnictví, sport a rekreace 10. Doprava
O autorovi| TOMÁŠ VÍCH, Autor je architekt
