Umírající kobyla prý nejvíc kope. Ještě víc snad kope umírající rok. No nejsme chudáci? Světla málo, lidí a únavy hodně. A když hledáme dárek, něco pro někoho, zpívají nám k tomu reprodukované děti: „A co my ti chudí dáme? Darovat ti co nemáme!“ V dobročinné panice pak házíme do kasiček, posíláme na konta, rozdáváme dobrá slova padni komu padni - protože „Já jsem chudák“ zní ze všech stran.
„Co podstatného by se v dnešním světě mohlo změnit?“ ptaly se jednou Timesy vážených osobností a přišla odpověď: „Vážení! Já.“ Dnes si to můžeme přečíst v knize Úžas, radost a paradoxy v díle G. K. Chestertona (Karmelitánské nakladatelství). Ani Chestertonův hrdina Otec Brown radikálně neměnil svět, působil však na něj tím, že ho dobře pozoroval, jemně testoval. V povídce Modrý kříž (první v souboru Otec Brown, nenápadný detektiv prozřetelnosti, MozART) dal třeba v restauraci do cukřenky sůl - a čekal. Záhy zjistil, že v kněžském taláru proti němu nesedí kolega, ale muž, který něco skrývá. Před odchodem z lokálu proto otec Brown ještě nonšalantně hodil na stěnu talíř polívky. Tak poskytl první dvě indicie geniálnímu detektivu Valentinovi, který neměl žádnou stopu, ale měl metodu „Počítat vždy s nepředvídaným“. A tak si všiml.
Úspornost Chestertonovy odpovědi i neverbálních znamení otce Browna nejsou gestem chudáka, ale chudého, který si uvědomuje, že má zrovna minimum času a prostředků - a tak pracuje s málem. Počítat s nepředvídaným a „nahrazovat humorem maso, chléb, tabák, kamna“ uměl také nakladatel, který v roce 1918 otce Browna uvedl do Čech - Josef Florian. Ve Staré Říši vytvořil z ničeho mnoho cenných knih, které se staly luxusním, sběratelským zbožím, a dnes i objektem loupeží. O Florianově neuvěřitelném „nadpřirozeném účetnictví“ můžeme číst v monografii Jitky Bednářové Josef Florian a jeho francouzští autoři (CDK), z první ruky pak v rozhovoru s Florianovými syny Janem a Gabrielem Být dlužen za duši (Host) a nepřímo i v novém dvojjazyčném vydání Kafkovy Proměny s ilustracemi Wilhelma Wessela (Slovart). Proměnu totiž poprvé česky vydal právě Josef Florian.
Kdyby dnes viděl v knihkupectví obě zmíněné Chestertonovy knihy (letos jich však vyšlo víc - v CDK Autobiografie, u Toužimského a Moravce objemné Povídky Otce Browna), možná by se nezaradoval z jejich podoby, která antibrownovsky užívá maxima prostředků a minima invence. Chudáci obálky! Mohly by jej však potěšit jiné nové knihy - třeba překlady z nakladatelství Opus. A nejspíš by ho pobavilo i tohle:
Ráno co ráno stojí jako stráž u východu kostela svatého Ignáce na Karlově náměstí v Praze dva žebráci. Nikoho nezastavují, neurážejí inteligenci kolemjdoucích nepravděpodobnými příběhy o ujetém vlaku, nevydírají. Tihle dva mlčí. Jejich vystoupení má však jasnou dramaturgii: muž po levici je smutný a muž po pravici se směje. Nejsympatičtější na tom ale je, že pracují spolu. Žádají tak po vycházejícím, aby se rychle rozhodl buď pro smutek, nebo veselí, anebo dal dvojnásobek. Tím si ovšem zdvojnásobují i riziko, že nedostanou nic. Nejspíš jsou kamarádi. Potkat takové nemluvné lidi po ránu, to vzpruží.
Kdo je tedy chudák? Kdo každou písničku končí slovem „nemáme“. A chudý? Kdo pokračuje: „My ti zazpíváme!“ A zpívá, tancuje, říká vtipy nebo mlčky žebrá ve dvojici se svým pravým opakem. Z ničeho vytvoří něco. Nenutí nás, abychom ho litovali. Ale vždycky se nějak nenápadně stará, abychom se z dávání mohli radovat.
***
„Co podstatného by se v dnešním světě mohlo změnit?“ ptaly se Timesy. Chesterton tehdy odpověděl: „Já.“
O autorovi| Daniela Iwashita, redaktorka Orientace
