Josef Klíma je rodákem z Dobřichovic. Když jsme zvažovali, zda můžeme odtajnit místo, kde žije, došlo nám, že ho ve vesnici stejně každý zná. Při procházce po jejích ulicích zastavovali Klímu přátelé, spolužáci z gymnázia. „Pepíku, dneska přines kytaru,“ plácnul ho po rameni kamarád.
Než se Josef Klíma stal žurnalistou, měl totiž vážně nakročeno do bigbítu. Hrál na piano i kytaru, skládal písničky a posílal je do soutěží. Pak se však vrhnul do zakládání časopisu Reflex a odtud přešel do televizní stanice, která se právě rodila.
Po patnáct let, až do letošního května, pracoval týden co týden v nejtemnější novinařině v Česku, odhaloval neřesti, pátral po tom, kdo a proč je páchá, o lotrech točil reportáže a doufal, že se jeho informace neztratí ve stoce kriminálněpolicejních tenat. Vytvořil k tomu na Nově pořad, jenž svou důkladností neměl v televizi obdoby, Na vlastní oči patřilo k nejveřejnoprávnější publicistice u nás. Josef Klíma patřil k služebně nejstarším redaktorům televize Nova, o níž ostatně napsal i knihu. Vlajková loď Na vlastní oči ale možná skončí pod vodou. Začátkem roku utrpěl Josef Klíma přímo ve střižně infarkt. Pár týdnů nato pořad opustil kolega Radek John kvůli podivnosti svých zakázek. Televize Nova se nakonec rozhodla pořad pozastavit a přepracovat. A Josef Klíma z Očí odešel.
Jeho tvář podivuhodně snoubí úsměv i smutek, jako by nedokázal jedno bez druhého. Pro LN píše pravidelně sloupky, které však s úsměvem ani nepočítají. Lidé si zvykli na Josefa Klímu uvalit jakékoli své hoře a on dobře ví, že nemůže být nikdy v jeho silách svět napravit.
V Dobřichovicích jsme ho zastihli v dobrém rozmaru. Vlasy i vousy, už téměř bílé, rámovaly jeho smích a kolem nás nadšeně kroužil pes Ringo. Když mi vyprávěl o svých dalších plánech, letmým výpočtem mi to vyšlo na příštích sto let svižné práce. Skončili jsme v místní hospodě zvané Lucern. „Nechybí tu písmeno?“ ptali jsme se s fotografem. Prý to však je podle švýcarského Luzernu, ale hospodě se stejně desítky let říká Na schůdkách. Dnes tu občas hraje se svou kapelou zvanou PKS jejich styl – honky tonky folk.
* Vy jste sledoval televizní stanici Nova od jejího začátku přes experimenty typu Vox populi a Kotel až do současnosti. Zdá se mi, že v posledních letech Nova ztratila mediální vliv a najela na poměrně povrchní, usedlý tón. Přestala také hrát tak velkou úlohu v České republice. Čím to je?
Změnil se trh. Když jsme v roce 1994 začínali, nikdo nevěděl, kolik lidí se na Novu bude dívat. Ze dne na den tady byla televize, která vzala všechno. Ani my netušili, že jsou lidé tak hladoví po publicistice. Najednou jsme měli obrovská čísla sledovanosti a Nova z toho žila několik let. Šéfoval jí „starej“ Železný. Pak jsem ještě poznal toho „nového“ Železného, který byl jiný. „Starý“ Železný byl obrovský motor a vymýšlel různé formáty – dnes už se formáty kupují s tlustým manuálem, kde je přesná informace o každém reflektoru... Měl absolutní čuch. Když rozjížděl Kotel, tak jsme mu říkali, že do toho půjdou hosté tak do voleb, ale kdo by si pak nechal dobrovolně nadávat od lůzy. Nebojte se, Češi jsou takoví, obhájil si to Železný. A běželo to roky. To byla doba největšího ajfru Novy. I každá naše reportáž měla obrovskou váhu. Ne že by se všechny věci napravovaly, ale vedlo to ke změnám, byl kolem toho humbuk. Politici nebyli tak otrlí a nebylo jich tolik pošpiněných. Tím pádem byla společnost nastartovaná a měla iluzi – včetně mě – že věci půjdou k lepšímu.
* Co bylo impulzem k té změně?
Společnost. I náš pořad kopíroval změnu ve společnosti. Všechno se stalo vyčuranější, sofistikovanější, zločinci už nebyli tak na odiv, policie s nimi začala spolupracovat, čisté a nečisté se propojilo a lidé ztratili iluzi. Tehdy začal také vliv Novy slábnout. Náš pořad měl ale pořád sledovanost a svou autonomii uvnitř televize. My jsme i o stávce v České televizi vysílali něco jiného než celá Nova. Byli jsme autonomní a respektovaný ostrov. Přišly další televize, začala digitalizace a pozornost diváka se ještě víc rozmělnila. Myslím, že to také souvisí s úpadkem televize jako takové. Dnešní generace už sleduje internet. Televizi má zapnutou jen jako kulisu. Je zvyklá přepínat, co nezaujme do dvou minut, to jde pryč.
* A není to důsledek? Co když se televize přestaly namáhat nabízet nějakou zajímavou a přitom seriózní informaci?
Televize šly dál. Začaly s reality show. Kdysi jsme v nadsázce mluvili o smrti v přímém přenosu. Dnes už lidé umějí zachytit vlastní umírání. Nebo na sebe namíří kameru a zastřelí se. V takové chvíli je běžná publicistika nuda. Někdo vypráví o vraždě a pátrá po tom, jak se seběhla, a mezitím na internetu kluci v přímém přenosu někoho zabíjejí.
* Podle zpráv je za změnou formátu Na vlastní oči nízká sledovanost. Co se stalo?
Nova vyslovila se sledovaností Očí nespokojenost. Ale s pořadem se také hýbalo, dostal se za věci, co měly nízkou sledovanost, od chvíle, kdy jsme přešli pod zpravodajství, pořad byl trochu odstrkován. Najednou neměl čísla jako dřív. Ale já si myslím, že by na něj neměla být brána čistě komerční měřítka. Ten pořad je užitečný něčím jiným. Pomáhá přímo zlepšit kvalitu života diváků. Na film se podívají, zasmějí se a ponoří se zpět do hlubin svého trablu. My mu ale ten trabl pomáháme řešit. Když celá televize vydělává na seriálech různé úrovně, pak by si měla dovolit přepych a noblesu, že jeden pořad nebude vydělávat tolik. Ten pořad nikdy neprodělával, ale nebude vydělávat tolik. Takže teď se uspal a od září poběží ponovu. A já ze srdce přeji kolegům, aby se chytil.
* Kudy se chcete vydat vy?
Nevím. Mám spoustu psaní. Pravda, můj sen byl psát scénáře, až budu starej a nemocnej. Teď si zase tak starej a nemocnej nepřipadám, takže si možná střihnu i nějakou publicistiku. Lidé mi pořád volají nějaké kauzy a já to přehrávám na Janka Kroupu. Dávám si oddechovej čas.
* Proč jste se vlastně nestal scenáristou?
Vyrostl jsem jako píšící novinář. V 90. roce jsem zakládal s Petrem Hájkem Reflex, tři roky jsme žili jen Reflexem. Pak se vztahy pokazily a tehdy přišel Radek Bajgar z rodící se bezejmenné televize, zda si společně nechceme udělat pořad. Mně bylo dvaačtyřicet, byl jsem na vrcholu svých sil, tak proč ne? Jen jsme netušili, že půjdeme na obrazovku. Vladimír Železný řekl: „Ne, půjdete na obrazovku jako nový typ reportéra, budete lidi provádět problémem.“ Tak jsme se to všichni učili, sami a za pochodu. Bylo to opojné, nádherné. Nikde nebyli tiskoví mluvčí, ke každému ministrovi se člověk dostal a mohl mu nepříjemné otázky pokládat přímo, policajti s námi chodili do hospody, spousta z nich ještě byla počestná. Cokoli jsme vyčmuchali, sami po tom šli. Lumpové byli vidět, když žrali, tak mlaskali, snadno se do nich trefovalo. Měli jsme dojem, že tlačíme společnost správným směrem. Pak jsme zjistili, že tu asi nikdy Švýcarsko nebude, spíš Ukrajina.
* Kdy vám to došlo?
Slušní policajti odcházeli do civilu, probleskly první správy. Všude se nastavily do cesty novinářům bariéry, kdekdo se začal schovávat za mluvčí. Politika se podivně zašmudlala, zmizely výrazné osobnosti. Také se člověk unaví. Když natočíte dvacet reportáží, jste našponovaná. Když jich máte sto dvacet, jste na nejlepší cestě, když jich natočíte tři sta, už se vám to opakuje. Já jich mám dnes tři sta osmdesát. Kauzy se vám vracejí jako nevyřešené. Lidé, kteří měli být ve vězení, se mezitím odvolali a jsou propuštěni. A to vás jako hřebík zatlouká do beznaděje a deziluze. Proto jsem už před dvěma lety vycouval z velkých investigací a starám se o běžné dopisy, co k nám chodí. Při banálním zákroku zemře dítě a nikdo za nic nemůže. Zajímá mě víc běžný občan, který se ničím neprovinil a ne vlastní příčinou se mu stalo příkoří. Potřeboval jsem kladného hrdinu.
* Takže už tu nemá televizní investigativní publicistika místo?
Pořád po tom někdo půjde, jen jejich práce už asi nebude mít takový dopad. Na Očích bylo úžasné, že jsme večer něco odvysílali a vidělo to milion lidí. U novin je to jinak, někdo si to přečte dnes, někdo zítra. Ten prudký zásah to není.
* Stalo se vám, že jste nějakou kauzu vyhodnotil špatně a po letech zjistil, že to bylo jinak?
Ještě za komunistů jsem vydal knížku Brutalita, podle které Filip Renč natočil Requiem pro panenku o případu vyhořelého domova pro mentálně retardované dívky. V 80. letech všechny věci ukazovaly na zneužívání holek vychovatelkami. Pak se tam dostala ta nepřizpůsobivá, která tam nepatřila, a ta škrtla sirkou. Ženské byly pak odsouzené na různé podmínky a vězení. Asi pět šest let po revoluci se ke mně donesla první zpráva, že to možná bylo jinak. Začal jsem se o to zajímat a dostal se k tomu, že v 80. letech tam chtěli místní komunističtí funkcionáři zakrýt vlastní podvody. Takže když to baflo, svedli to na vychovatelky, které ale nejednaly v rozporu s tehdejšími předpisy. Rozjel jsem se za nimi a se všemi těmi ženami jsem seděl u stolu a sypal si popel na hlavu. Ony mi říkaly, co všechno prožily, k čemuž přispěla moje reportáž i Renčův film. Opravdu mi jich bylo líto a styděl jsem se. Tak jsem natočil reportáž, kde jsem tu tehdejší uváděl na pravou míru, ony říkaly, jak to bylo. Po téhle reportáži mi přišly dopisy od zasvěcených, kteří mi však psali: „Nevím, proč se opravujete, tehdy to bylo tak, jak jste to popsal původně.“ Dodnes nevím, kde je pravda.
* Jak vnímáte náhubkový zákon. Jak byste vlastně dnes pracoval?
Všichni pořád řeší odposlechy. To je jen promile novinářské činnosti. Ale ta druhá část zákona paralyzuje českou žurnalistiku! Nemožnost zveřejňování obětí. Když vystřelí na Klause, tak pokud zemře, vydá prezidentská kancelář tiskovou zprávu, ale když bude ležet v kómatu, budeme muset říkat, že na někoho bylo vystřeleno. Nelze napsat ani nejmenovaný český prezident. To už vám hrozí pět let vězení. Pět let dostane chlap, který přepadne tři ženy, brutálně je zmlátí, okrade a znásilní. Ale také nevím, jestli mohu říct, že zabili svatého Václava. Je to trestné? Platí to pro české občany, kteří se stali obětí trestného činu v cizině, nebo pro cizince u nás? Tenhle zákon je zmetek. Dal by se snadno opravit, ale oni jej začali obhajovat. Marek Benda to začal obhajovat, přitom to způsobil. Tak jsem si řekl, že žiju v blázinci. Doufám, že to senátoři opraví. To bych pak ani nechtěl být v tomhle státě novinář.
* Tlačili někdy politici na vás nebo na vedení Novy, aby překazili reportáž?
Mě pobavilo, když za kolegou Bártkem přišel Dalík a chtěl po něm, aby něco zastavil. Tak se to nedělá, to se musí zastavit shora, ne zdola. Já bych si ho býval nahrál na skrytou kameru. A pak – já pořad zastavit nemůžu. Když jsme zakládali Oči, vypracovali jsme záměrně mechanismus, aby reportáž nešla zastavit. Když se na poradě schválí téma, už o něm ví všichni. Takže kdyby někdo přišel s milionem, ať ji zastavím, tak to nedokážu. Ale pochopil jsem, že boj o to odvysílat, nebo neodvysílat pořad, je běžnou součástí novinářské profese.
* Také píšete knihy. Nemáte ale dojem, že fiktivní příběhy nedosahují svou dramatičností na skutečné příběhy, kterých jste svědkem? Nezdá se vám zbytečné psát?
Proto jsem přestal po revoluci psát knížky. Ale píšu v případě, když nemám důkazy a spíše domýšlím, jak se věci seběhly. Napsal jsem knihu Loď s otroky, která je hodně o Nově za Železného, detailně vykreslené zákulisní hry, které jsou však v knize dotažené do konce. Ale přesvědčuji naopak filmaře, kteří mají zájem o příběh Kajínka, aby ho netočili. Kajínek je v reálu mnohem zajímavější než jakýkoli hraný scénář.
* Měl jste na svou knihu nějakou reakci od Vladimíra Železného?
Ne, ani slovo. Dal jsem mu tu knihu a on ji možná i přečetl.
* Neměl jste obavy, že pitváním se ve špíně zanášíte sám sebe?
Ano. To byl taky důvod, proč jsem toho nechal. Byl jsem zanesenej hnusem. Ale ušpinit se můžete i s dobrým úmyslem. Když čtete dvacet dopisů denně, k tomu dalších dvacet mailů a telefonátů, samá tragédie, potřebujete nějakou očistu. Tak jdu do hospody s kapelou a zpíváme, housličky, kytárky, to mě regeneruje. Nebo odjedu k moři, kde jsem v tichu, vyhýbám se Čechům, plavu, čtu a píšu. Nebavím se s nikým. Pak vám zase přijdou věci zajímavé nebo tragické.
* Za ta léta už víte na většinu politiků a podnikatelů všechno, ne?
Česko je hodně malé, počet lumpů je omezen. Je jich tu tak deset dvanáct a ke všem nakonec dojdete. Stejně tak se opakují politici. Svět je takovej. Pánbůh si prostě řekne, že udělá svět chvíli lepší, a pak to zase vybalancuje a svět je chvíli hnusnej. V tomhle jsem fatalista. Ale zase nemohu říci, že je všechno hnusota. S kamarádem knězem jsme se bavili o tom, kdy už trápení přehodit na Boha. On zastává názor, že člověk musí všechno udělat sám, a teprve když už dál nemůže, může to přehodit výš. Dával mi příklad z času povodní. Tehdy měl staré auto, hrozilo, že s pomocí postiženým nikam nedojede. Ptal jsem se ho, jestli se modlil, aby mu auto kleklo až při cestě nazpátek. To je špatně, říkal. On jel do servisu a modlil se, aby ho ještě vzali. Ale někdy ani lidské úsilí nehraje žádnou roli.
* Ale takové myšlení vás může přivést k úplné pasivitě.
Ne, já věřím, že podle toho, jak žiju teď, se narodím v příštím životě.
* Vy jste buddhista?
Latentní. Nějaký čas jsem dokonce strávil v buddhistickém klášteře. Tam jsem si potvrdil to, co jsem si už dlouho myslel. Buddhismus není odevzdaný. Když Buddha přišel do vesnice na břehu jezera, kde všichni plakali hladem, nedal jim ryby, ale udice. Když potkal matku, která na rukou nesla své mrtvé dítě a hledala pro něj lék, poslal ji od chalupy k chalupě. Že prý najde lék tam, kde nikdo neumřel. Ona obcházela chatrče, ale v každé někdo umřel. Tím se zmírnila její bolest.
* Jak dlouho jste se buddhismem zabýval?
V klášteře jsem byl asi tři neděle, takže se stydím vůbec o tom mluvit. To bylo, když jsem se před lety toulal Asií. O buddhismus jsem se zajímal od 80. let. Chtěl jsem na čas do buddhistického kláštera, ale pokaždé jsem narazil na centrum typu buddhistou snadno a rychle. Pak jsem v Thajsku čekal na letadlo. Majitelka penzionku, ve kterém jsem bydlel, mi vysvětlila, že můžu zaťukat na bránu kláštera a povinností buddhistického mnicha je ujmout se zájemce. Zaťukal jsem a vyšel holandský mnich. Řekl mi: „Jasně, oholit hlavu a převléci.“ To se mi nelíbilo, za měsíc jsem se chystal domů, v pase jsem měl zarostlou fotku. Nakonec mi řekl, že tam mohu přijít ráno po meditacích, být tam celý den a večer odejít. Tak jsem tam začal docházet. Ale pak mě začal odnaučovat myslet. Došli jsme k vyprazdňování mysli, řekl mi, abych zapomněl na evropský trojúhelník minulost–přítomnost– –budoucnost a soustředil se na každý okamžitý pohyb. Jenže se mi tam výborně přemýšlelo. Vymyslel jsem tam knížku, písňové texty. Ale pochopil jsem, že bych tam musel být sedm let, abych v sobě to nutkání přemýšlet potlačil, což jsem ani nechtěl. To karteziánské uvažování od příčiny k následku je ve mně od předků zaseto a nechtěl jsem o to přijít. Pak se mi tam stala ještě jiná věc. Na hotelu se předávkoval mladej Němec heroinem. Zaťukala na mě jeho holka, která si myslela, že je živý, a bála se to nahlásit. Společně jsme ho oživovali, ale už byl mrtvý. To mě rozhodilo, ale přihrálo mi to další téma, které mě zajímalo. Tak jsem se rozjel vlakem a autobusem do Zlatého trojúhelníku.
* Spolu s věkem jste v televizi také nechal zdraví. Myslel jste na to, když to s vámi seklo?
Já jsem se vlastně nelekl, čekal jsem, že to přijde při mém stylu života. Bál jsem se, že to je rakovina, protože jsem nemohl dýchat a přestal i kouřit. Šel jsem na rentgen plic, ale nic. Zjistili, že je to srdce, paradoxně mě to potěšilo. Nebojím se umřít, bojím se trpět.
* Utrpení byste se jako buddhista nemusel bát.
Utrpení je podle Buddhy všechno, ale do takové míry buddhismus nevyznávám.
* Věříte ve spravedlnost? Že se všem lumpům dostane po právu ještě za jejich života?
Věřím v boží mlýny, ale někdy jdou až přes generace, takže výsledek není vidět. Ale možná se tím jen uklidňujeme. Věřím, že v životě každého člověka je štěstí a neštěstí vybalancované. Ale je možné, že štěstí prožije v jedné minutě a další tři roky trpí, nebo zažije obrovskou bolest, ale předtím bylo deset let šťastných. A to bez ohledu na to, jestli je člověk hodný, nebo zlý. Zato funguje řád přírody, kde přežijí jen ti nejdravější a my si ho akorát snažíme civilizací změkčit. Z hlediska přežití je vlastně korumpování správné. Je to nejrychlejší způsob, jak organismus dosáhne nadvlády nad méně dravými. My poslušní a poctiví jsme slaboši v porovnání s dravými milionáři. Ty miliony jsou součástí jejich síly, jako nastavené drápy a zuby. Jestliže je někdo zvyklý uplácet, tak jde nejprogresivnější cestou k cíli.
* Touhle myšlenkou ale jdete proti vlastní práci...
Ano. Ale jsem prostě vychovaný jinak a věřím, že to, co vysílám, se mi vrátí. To je mimochodem taky Buddha.
Slušní policajti odcházeli do civilu, probleskly první zprávy. Všude se nastavily do cesty novinářům bariéry, kdekdo se začal schovávat za mluvčí.” Korumpování je nejrychlejší způsob, jak organismus dosáhne nadvlády nad méně dravými. My poslušní a poctiví jsme slaboši... ”
O autorovi| rozhovor NORY GRUNDOVÉ nora.grundova@lidovky.cz
