Představte si, že by teď cestou na Euro do Prahy přijel Cristiano Ronaldo a média by si ho vůbec nevšimla. Nebo by se tu zastavil Tom Cruise a ticho po pěšině. Nějak tak podivně jsem si připadal, když v neděli hrála v Paláci Akropolis jedna z největších hvězd africké hudby, Malijec Bassekou Kouyate se skupinou Ngoni ba, dvojnásobný vítěz prestižní ankety BBC Radia 3 World Music, a sál rozhodně nebyl přeplněný. O jeho rozhovorech pro televizi nebo celostránkových interview v novinách nemluvě. Já bloud si myslel, že k základnímu kulturnímu vzdělání patří aspoň letmé ponětí o zásadních postavách africké muziky, jako jsou Youssou N’Dour, Salif Keita, Angélique Kidjo, Baaba Maal, Rokia Traoré, Oumou Sangaré, Cesaria Evora nebo Amadou & Mariam. Průběžně k nám přijíždějí, jejich cédéčka jsou k dostání, v čem je problém, kde co vázne? Nejvíc to drhne v hlavách rozhlasových dramaturgů, kteří než by pustili Tinariwen, radši si useknou obě ruce, ba i kolegů v denním tisku, dokola přežvykujících jména amerických rockových penzistů, místo aby otevírali čtenářům dveře do neznámých komnat.
Proč pořád nadbíhají nevědomosti pana Tepláka a paní Teplákové, kteří holt budou u bůčku do vlastní a jejich smrti obdivně zírat na Karla, Helenku a Lucinku, posílat jim body do anket a nikdy je netrkne, že existují jiné, daleko barevnější galaxie? Jó, kdyby hlasovali v referendu o radaru nebo o obnovení trestu smrti, to by bylo jiný kafe, to by v nich rozkvetli zasvěcení občané. Tisíckrát tedy pozdravuji Vás, kteří sem přesto Afričany tvrdohlavě vozíte, dámy a pánové z agentury Rachot v čele s Borkem Holečkem, firmo P&J Music nebo Zlato Holušová v Ostravě. Hlavní město v minulých dnech zažilo africkou invazi jako málokdy předtím. Zahájil ji minulou středu v Akropoli starý známý Habib Koite se souborem Bamada. Ach a ten Bassekou... Jak hendrixovsky ovládá loutnový strunný nástroj ngoni, který vypadá spíš jako rozpůlená veka! Otroci ho přivezli do Ameriky a ejhle, vzniklo banjo. Hattrick dovršila v pondělí desetičlenná sestava Orchestra Baobab v Lucerna Music Baru s neslýchanou fúzí africké muziky a salsy. Nekonečně pletená vánočka stylů a rytmů mohla trvat do soudného dne. Poddal jsem se té nesnesitelné kráse hudby a posléze si uvědomil, že v takovém transu jsem se ocitnul naposled loni, když dal Standa Vlček druhý gól Ajaxu a Slavia šla do Ligy mistrů.
Kde zažijete, že se muzikanti koukají divákům do očí a vzájemně se ujišťují, jak je večer všechny ohromně baví? Takový odvaz ze sebe Felix Slováček nevyždíme, ani kdyby ho Vondruška deset let mučil v Minkovicích. Odhalil jsem ovšem jediný zaručený „estrádní“ trik. Každá skupina má vedle „třídního klauna“ taktéž bubáka, který zprvu nasadí zlý kukuč, ale nakonec se stejně rozchechtá. Nával radosti a štěstí jsem po koncertě rozdýchával v hovoru s generálním konzulem z Chicaga Markem Skolilem. Když kolem nás odcházeli uřícení hráči, tiskli jsme jim blaženě ruce a moc děkovali. Kdybyste tam byli, mohli jste si taky sáhnout.
Poddal jsem se té kráse hudby a posléze si uvědomil, že v takovém transu jsem se ocitnul naposled loni, když dal Standa Vlček druhý gól Ajaxu a Slavia šla do Ligy mistrů
