na vlastní kůži zažila, jak se cestuje s Aeroflotem.
SAMARA Je páteční poledne. Na letišti v Samaře nasedám spolu s šedesáti cestujícími do staršího boeingu. Let do Moskvy, který měl trvat slabých devadesát minut, se však záhy mění v mnohahodinové dobrodružství. Chvíli před startem letadlu vypovídá službu levý motor. Vychází z něj hustý dým, což však zjevně znepokojuje jen mě. Posádka je ledově klidná. „Vše je v pořádku, máme jenom drobnou technickou závadu,“ odpovídá letuška s úsměvem na můj dotaz. Kapitán naštěstí dostává příkaz letadlo vyklidit, což dělá, aniž by se kdokoli obtěžoval zmateným cestujícím sdělit, co se děje.
O moc lepší to není ani v letištní hale. Oproti hladkému odbavení teď komunikace s personálem vázne. Dvě bezradné zaměstnankyně Aeroflotu rezignovaně razítkují letenky rozčilených cestujících, kteří se z nich marně snaží vypáčit informaci, jak se dostanou do Moskvy. Mnohým dochází trpělivost. Hlavně proto, že se jim podobná věc nestala poprvé. „S Aeroflotem létám sedm let a za tu dobu už jsem se poučila, že můžu čekat jenom samá překvapení. V drtivé většině nepříjemná,“ říká Taťána Kolesniková.
Několikrát se jí stalo, že s platnou letenkou přišla k odbavení, a najednou nebylo místo. Prodali ji dvakrát. „Nebo vás rovnou podvedou, tak jako dnes. Nejdřív nás poslali do bistra, že za námi přijde zástupce Aeroflotu a vysvětlí nám, co bude dál. Čekáme, čekáme, a nic. Pak vidím, že se objevil jinde. Zákazník pro ně prostě není partner. Nehodlají se s námi bavit,“ říká mladá pasažérka, která podle svých slov s národním dopravcem létá jen kvůli svému zaměstnavateli a bonusu, jejž Aeroflot za nalétané míle nabízí. Velká slova chvály na adresu společnosti nemá ani indický podnikatel Mukes Saksena.
„Oceňuju správné rozhodnutí pilota, že s porouchaným motorem nevyrazil na cestu. Ale to je tak všechno. Zbytek se dá označit jediným slovem – chaos. Žádná pomoc, žádné informace. Klasicky ve stylu Aeroflotu. Za všechno si nechají zaplatit, vám pak ale nechtějí dát nic,“ vrtí hlavou Ind.
Zavolejte na centrálu Výhrady cestujících přednáším vedoucímu místní pobočky Aeroflotu, který se představuje jako Jevgenij. Odpovědi se však nedočkám. Ani já, ani zbytek fronty v jeho kanceláři. Jestli se chci dozvědět víc, například proč Aeroflot nepošle pro cestující jiné letadlo, musím prý zavolat na centrálu. Ne do Moskvy, ale do Archangelsku. Tam totiž sídlí dceřiná společnost Aeroflot Nord, která spoj provozuje. To vyděsilo většinu cestujících, kteří mají v paměti letní tragickou havárii stroje těchto aerolinek v Permu, při níž zahynulo 88 lidí.
Když se do fronty po několika hodinách vracím, abych už konečně odletěla, zjevně na havárii myslí i pracovnice aerolinek. Všechny dotazy utíná v zárodku: „Děláme, co můžeme, abychom vás dostali do Moskvy. Ale vážně, měli byste být rádi, že jste to vůbec přežili.“
