Je na něm krásná ženská tvář s velkýma vlahýma očima zahleděnýma do dáli, bledý obličej a hnědý pramen vlasů jí rámuje pestrý šátek, zavázaný pod bradou do bohatého uzlu; přes plochu obrazu padají protáhlé kapky, před nimiž se chrání roztaženým deštníkem. Prší totiž. Žena buď na někoho čeká, třeba na taxi, vyhlíží milého nebo se jí jen líbí procházet se v dešti, který stéká něžně po jejím plášti.
Je to výjev, na němž není nic zvláštního, kromě toho, že se nám vpije do paměti, z níž ho vyvoláváme jako milou vzpomínku. Na krásnou tvář, na její tichý výraz, na ty kapky deště.
Alex Katz je velká postava současného amerického malířství. Narodil se v roce 1927 rodině klasických zásobitelů americké kultury: tedy židovsko-ruským rodičům žijícím v druhé generaci v Brooklynu, po válce vystudoval uměleckou školu, chvíli trvalo, než prorazil, živil se také jako malíř dekorací (a jakási scéničnost je z jeho obrazů cítit), od konce 60. let už vystavoval v nejlepších galeriích, byl profesorem malby, žije střídavě v New Yorku a v nejsevernějším státě USA Maine, jehož krásná příroda nezůstala u něj bez vlivu. Jeho život probíhal klidně a bez skandálů či poryvů, nejčastější portrétovanou osobou jeho života byla jeho manželka, což bylo nejspíš i jeho životní štěstí, neboť žil po boku krásného modelu, nerušen jinou ctižádostí než být dokonalým malířem dokonalých tváří.
Výstava ve vídeňské Albertině je největší evropskou výstavou jeho grafických prací. Loni umělec daroval galerii přes 150 tisků, které vznikaly od poloviny šedesátých let. Je na nich zachycena celá škála „katzovského“ světa, především ony ženské tváře, portréty malířových přátel z řad newyorských intelektuálů, jeho sousedé z borovicového státu Maine, výjevy z amerického života, piknikování, projížďky na loďce, plavání v modrém jezeře. Jsou to obrazy na první pohled prosté, ale dokonale rafinované: a našinci, který se poněkud zajímá o současnou českou malbu, tady dochází, jak silný je Katzův vliv na jeho české oblíbence, Antonína Střížka, Tomáše Císařovského, Ivanu Lomovou, Jiřího Votrubu... a hned má chuť se jich nenápadně na Katze zeptat.
Pop-art a jiné Ameriky Alex Katz bývá standardně řazen k představitelům nejameričtějšímu „slohu“ všech dob, k pop-artu šedesátých let: patří tedy k té velké generaci, která provedla rozchod s evropskou modernou, která se po druhé světové válce tak odklonila od „přirozené“ představy, jak má umění vypadat, že se stala pro naprostou většinu publika nesrozumitelnou. Američané tehdy na jedné straně dali umění Jacksona Pollocka, kterým abstrakce vyvrcholila, ale na druhé provedli velký obrat k realismu, k předmětnosti, k figurám, tedy zpět k „lidu“, k „populáru“. Pochopitelně že Amerika vždycky dávala přednost realismu a věcnosti, má to zabudované v kořenech své mentality, spekulace a koncepty, to nikdy nebylo „american“, vždyť i velká americká literatura je v jádru realistická, velká tradice 19. století pokračovala ve Steinbeckovi, Hemingwayovi a Faulknerovi, což je mimochodem oblíbený autor Alexe Katze. Nejoblíbenějším a možná i největším americkým malířem 20. století byl hyperrealista Edward Hopper, který maloval své fotograficky věrné výjevy z dálničních motelů, barů a benzinových pump, s nekonečným obzorem, nad nimiž se sklánělo velké smutné slunce americké metafyziky. Bez Hoppera by jistě nebylo ani Katze.
Od „veselých“ pop-artistů se Katz vždy odlišoval jistou intimitou, jakousi ztišenou melancholičností a jemností: na rozdíl od Andyho Warhola, Roberta Rauschenberga, Toma Wesselmana a dalších nebyl přitahován americkými „pop-ikonami, reklamou, obálkami magazínů, showbyznysem, povrchem amerického life-stylu s jeho plechovkami, logy, celebritami, komiksy...“ Alex Katz vždy byl a zůstal především malířem, který s velkým nadáním pro to, co člověka na obrazech uchvacuje, vytvářel svou vizi lidského povrchu, který je sám o sobě krásný ve své prosté i rafinované dokonalosti.
V dokumentu Five Hours, který v roce 1992 pořídil jeho syn Vincent, vidíme umělce při práci: štíhlá fyziognomie dosahuje ke dvěma metrům, což mu pomáhá při práci na velkých plátnech, u nichž stojí a energickými pohyby nanáší tenké vrstvy barevných ploch. V jedné ruce štětec, v druhé nákres, na němž naskicoval základní rysy portrétované osoby. Ty jsou zjednodušené na nejvyšší míru, nos, ústa, velké uhrančivé oči, vše je maximálně estetizované, ženy jako prototypy krásy, která je stejně jímavá jako chladná, přitažlivá jako odtažitá. Je do dokonalost povrchu, do nějž je možná vkládat nejrůznější obsahy: smutek, touhu, přitažlivost, stejně jako odstup, povrchnost, prázdnotu. Jsou to bledé americké sfingy. Nejkrásnější chladné tváře světa.
Alex Katz: Prints
Albertina, Vídeň, 28. 5. – 12. 9., vstupné 9,50 eura www.albertina.at
