Největší zvědavost budil návrat Anny Netrebko: zda se jí po mateřské dovolené podaří znovu naskočit do rozjetého rychlíku operní kariéry – a rovnou do jedné z nejobtížnějších rolí sopránového repertoáru. Na jevišti se objevila sebevědomá žena, kterou mateřství obohatilo o výrazové polohy hlasu i emocí, předtím pro ni nedostupné, neboť Lucie je role náročná i psychologicky. Netrebko portrét vypracovala přes komplikovaný vztah s bratrem Enricem v podání Mariusze Kwieciena, což dalo výkladům Lucie novou energii, a jejich výstupy patřily k vrcholům inscenace. Kwiecien roli bratra zjevně obohatil o zkušenosti ze své oblíbené role – Dona Giovanniho.
Zbytečný důraz na detaily Setrvalou otázkou je režie přenosu. Snadnost zoomování detailů je svůdná a režisér přenosu mívá pocit, že kvalita chrupu divy je to, co diváci chtějí. Obvyklým výsledkem pak je, že na scénografii a celkové uchopení inscenace můžeme jen usuzovat a přenosu dominují obrovité zpívající hlavy. Větší důvěra ve schopnost návštěvníků kina „užít“ si přenos z optimálního místa divadelního diváka by přinesla více než prudké střihy detailů, ve výsledku stereotypních.
Inscenační pojetí týmu Mary Zimmermanové lze posoudit jen s touto výhradou, neboť okamžiků, kdy se dal zahlédnout celek jeviště, bylo minimálně. Inscenátoři přenesli děj z konce 16. století do 19. století, v němž sice Walter Scott žil, ale o kterém nepsal. Že by důvod posunu spočíval v tom, aby svatbu Lucie s lordem Arthurem mohl fotit salonní fotograf aranžující svůj ideální snímek? I za tak vysokou cenu, že odvede pozornost od strhujícího sextetu? Jako metafora „režisérismu“ to byl dokonalý příklad. Hvězdou večera byl i italský dirigent Marco Armiliato, který s empatií, temperamentem, citem pro nuance stylu a hlavně spolehlivě řídil orchestr i pěvce.
