Úterý 23. dubna 2024, svátek má Vojtěch
130 let

Lidovky.cz

Arabské revoluce na rozcestí

Česko

KOMENTÁŘ

Libyjská vzpoura je odlišná, její krvavý průběh ale může ovlivnit rebelie v dalších zemích

Pro někoho mohl být Muammar Kaddáfí podivínským šaškem, pro jiné už byl ale léta krutovládcem se zálibou nikoliv jen v extravagantních róbách a ubytovacích zvycích, ale v neposlední řadě cynickým pomahačem teroristů. Nyní je ale důležitější něco jiného, jaký dopad bude mít jeho likvidační přístup vůči vzbouřencům – a to jak v samotné Libyi, tak v celém širším prostoru Blízkého východu. Jinými slovy řečeno, zda Kaddáfí revoluce v ostatních arabských zemích (či islámských, abychom zahrnuli i Írán) bezskrupulózním proléváním libyjské krve přidusí, či naopak zradikalizuje.

Propuknutí a vyústění povstání v Tunisku a především jeho přelití do Egypta a dalších arabských zemí mnohé zaskočilo. Lišily se předpovědi dalšího vývoje i popisy dění již probíhajícího. Jde o pouhou generační vzpouru? Nastává v arabsko-islámském světě jakási tamní forma osvícení? Pokračuje – v terminologii dnes již nežijícího amerického politologa Samuela Huntingtona – třetí demokratizační vlna, zahájená v polovině 70. let karafiátovou revolucí v Portugalsku a pokračující pády komunistických režimů ve střední a východní Evropě? Či snad nastává vlna čtvrtá? Anebo jsme snad svědky obnovy panarabismu, jak na internetových stránkách televize Al-Džazíra spekulovala dlouholetá komentátorka blízkovýchodního dění Lamis Andoniová?

Protesty, které vypukly od nakonec zřejmě vcelku očekávatelného Egypta až po překvapivý Omán, mají množství společných znaků. Jejich hnacím motorem bývají bezprizornost mladé generace, touha po uvolnění zkostnatělých režimů a v neposlední řadě i ekonomické nesnáze obyvatel.

Pak jsou tu ale i četné rozdíly. Někde jde o latentní nevraživost mezi šíity a sunnity (například Bahrajn), jinde o selektivní přístup vládců vůči jednotlivým kmenům či klanům (viz Libye). A právě Libye se zároveň ostatním protestním hnutím v mnohém vymyká. Paradoxně to ale může být právě říše „blízkovýchodního vzteklého psa“, jak z dnešního pohledu mimořádně trefně Kaddáfího označil Ronald Reagan, kdo udá dalším revolucím v arabskoislámském světě tón.

Varianta „somalizace“ První variantou může být již výše naznačené přidušení revolučních plamínků v dalších ohniscích vzpoury. Tamní vládci si mohou vzít z Kaddáfího vzdoru – jakkoliv pro vlastní zemi destruktivního – příklad. Místo ústupků, či dokonce útěku do azylu – ať už nějakého domácího letoviska (jako egyptský Mubárak) či zahraničního útočiště (jako tuniský bin Alí) – se budou moci držet zuby nehty až do trpkého konce. Revoluce se promění ve vleklou občanskou válku somálského typu, k čemuž to nyní v Libyi směřuje, se spálenou zemí a tisícovkami mrtvých.

A nešlo by jen o vzpruhu pro bezskrupulózní vládce. Tato katastrofická vidina by zároveň odradila ty části elit, které by jinak revoluci – za podmínky, že bude víceméně nekrvavá – podpořily. Revoluční plamen by tak pohasl hned vedle zemí, kde vzplál.

Varianta „militarizace“ Pak je tu ovšem druhá varianta, taktéž s mnoha varovnými prvky. Libyjská vzpoura je totiž ve srovnání s ostatními arabskými revolucemi – či skororevolucemi – odlišná ještě tím, že pouze zde se vzbouřencům podařilo zmocnit dostatečně velkého arzenálu pravidelné armády (ponechme stranou, že v Libyi mají i ozbrojené síly dosti specifický charakter). Poučením pro vzbouřence v dalších zemích tak bude, že nestačí hnát davy lidí do ulic, blokovat premiérské či emírské paláce a neúnavně protestovat. Prostě si řeknou, že bez dost velkého množství zbraní to nepůjde. Výsledek následných konfrontací si lze snadno domyslet...

Zatím se následky libyjského krveprolití v dalších blízkovýchodních zemích přímo neprojevily (pokud nepočítáme preventivní zákaz demonstrací v Saúdské Arábii). Podle nezměněného scénáře se protestuje v Jemenu, Bahrajnu, postmubárakovském Egyptu a dnes se demonstrace čeká i v Kuvajtu.

Kromě obav ze „somalizace“ revolucí ale vládcům může hrát do karet ještě jedna důležitá věc: zatím spíše odtažitý přístup Západu. Do přímé intervence se mu nechce, jedním z důvodů má být obava, aby se západní pomoc v očích obyvatel neobrátila proti tamním prodemokratickým silám. Pokud tedy nepočítáme různě silné diplomatické tlaky, mají blízkovýchodní vládci prakticky volnou ruku. A vzteklí psi dál štěkají... a koušou.

***

První variantou může být přidušení revolučních plamínků v dalších zemích. Tamní vládci si mohou vzít z Kaddáfího příklad. Místo ústupků či útěku do azylu se budou zuby nehty držet moci.

O autorovi| PETR PEŠEK, redaktor LN e-mail: petr.pesek@lidovky.cz

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!