Brát se za svou mzdu je základní právo nás námezdně pracujících. Finální podobou tohoto braní se je výrok „Já tedy jdu“. Značná část nemocničních lékařů nám s pomocí agentury Ewing naznačuje, že oni tedy „už jdou“. Kéž by tomu tak bylo!
Ne, nepřejeme si, aby se nemocnice vylidnily a místo anesteziologů míchaly spinkací koktejly uklízečky. Jenže kdyby byli lékaři svůj „exodus“ mysleli vážně, mohl by s nimi stát a nemocnice racionálně vyjednávat. Jenže v takové přehledné situaci bohužel nejsme. Akce Děkujeme, odcházíme je pouze rafinovanou reklamní operací, která má zajistit doktorům vyšší výplaty.
Samozřejmě, že lékaři odcházejí. Tak jako snad ve všech špičkových oborech, ti nejlepší mizí za lepším. Většinou ani nerozhoduje výdělek, ale zajímavější práce, násobně lepší podmínky k bádání, méně provozních starostí. Ale drtivá většina takzvaně odcházejících lékařů nikam odcházet nechce - chce si jen svou nepřítomností v nemocnici vynutit více peněz.
A právě tady začíná nesnadná pře. Ten poker se hraje na riskantní hraně mezi pochopitelným bojem o výplatu a vydíráním. Kdyby lékaři byli rozhodnutí jíti za lepším, ředitelé by jistě vyškrábli neodolatelné peníze pro těch pár nezbytných, zavolali by do Bratislavy, rozplakali se na vládě... Jenže tak to není: Děkujeme, odcházíme je akce, při níž chtějí lékaři zůstat pár dní doma a věří, že během těch dnů politikům rupnou nervy. Mnozí možná i doufají, že „nějaké to úmrtí“ ono rupnutí urychlí.
Nemohu si pomoci: pár dní neléčit, riskovat ohrožení zdraví či smrt pacientů a chtít se poté vrátit na stejné místo je z mého pohledu vydírání. Pokud někdo umře, tak i terorismus.
Ve sváteční atmosféře získala prezidentská milost pro Ludmilu Brožovou-Polednovou takřka jednohlasnou podporu. Je stará, nemocná, část trestu si odseděla, bude mít narozeniny, jsou Vánoce, žádný jiný justiční zločinec za mřížemi není... Kdo v takové situaci pochybuje o prezidentské milosti, je pomstychtivá bestie, nebo alespoň nelida.
Asi jsem nelida.
Ne natolik, abych staré ženě nahlas přál, aby zemřela ve fešácké šatlavě. Ani nebudu hlavu státu okopávat - rozhodování, zda BrožovouPolednovou propustit, bych osobně nerad podstupoval. Ale když je člověk od volby osvobozen, může si dovolit nad tím cizím rozhodnutím alespoň trochu zapochybovat.
Všechny argumenty ve prospěch omilostnění zločinkyně platí. Proti je jich jen několik, dovolíme si připomenout jen jeden: milost je podmíněna lítostí. Ale prokurátorka žádnou lítost nikdy neprojevila. Za šedesát let se ani jednou nekála. Za šedesát let se ani jednou neomluvila. Za šedesát let neprojevila ani špetku lítosti.
Kdo je tady nelida? Já, nebo Ludmila BrožováPolednová?
Je mi z toho všeobecného dojímání smutno. Až příliš často jsme lhostejní k obětem. Až příliš snadno soucítíme se zločinci. Bojím se, že nás tenhle koktejl cynismu a kýče jednou všechny zahubí.
Pondělí ŠAJTLE Úterý CHLÍVEČEK Středa ARCHIV
Ondřeje Suchana Petra Kamberského Petra Zídka
Čtvrtek POLITICKÝ DIÁŘ Pátek NA(z)PÁTEK Sobota ZKRATY A VÝBOJE
Petra Koláře Dana Hrubého Ondřeje Štindla
O autorovi| PETR KAMBERSKÝ redaktor LN
