Sobota 25. května 2024, svátek má Viola
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Autentický Pepíček

Česko

POSLEDNÍ SLOVO

V pondělí bylo ve sklepení Literární kavárny v Řetězové ulici veselo. Šedesátiny tam slavil harmonikář Pepíček Čečil. Pokud ho neznáte, avšak z hlavy vyjmenujete úchvatné moderátory a porotce Česko Slovenské Superstar 2009, nemusíte číst dál. Oslavenec má totiž k načinčanému světu zdejších upocených celebrit stejně blízko jako Sokol Velké Přílepy do Ligy mistrů.

Neznám druhého muzikanta a zpěváka, který by tak dokonale ztělesňoval prostředí staropražských hospod páté cenové skupiny, knajp, pivnic, dupáren, harend, pajzlů, krčem, zaplivand, špeluněk, putyk, náleven, chlastáren a alkoholických doupat, jež tak barvitě popsal jeho zapomenutý jmenovec Hais Týnecký.

Repertoár má napěchován převážně sprostonárodními písněmi, takže se labužníkům při koncertech dostane Kominíčka, Karolínky i sebekritické Ze mě je ruina. Když slyším „Di do hajzlu, ty sajrajte, z vočí ti teče maglajs,“ vždycky se mi vybaví jeden náš státník. Samozřejmě nechybí hymna všech pesimistů nazvaná, dámy prominou, Už je všechno v prdeli.

Není divu, že je ozdobou všech pořádných vernisáží, narozenin a svatebních hostin a že si ho U Zlatého tygra zamiloval i Bohumil Hrabal, do jehož dramatizací režisér Ivo Krobot Pepíčka obsazoval. A František Gellner by měl radost, jak pojal Konečně je to možná věc čili Gorilu.

Ale pozor, žádná šmíra jako kýčaři od České muziky z Teleshoppingu. Texty podává ze širého srdce a tahá tóny z paty jako Tom Waits hlasivkami, kterými projely za ta léta do jeho těla cisterny tekutin. Obvykle se slzou v oku prosím, aby mi zahrál Hašlerovu Vltavo, Vltavo, kterou vykládá s drtivou existencialitou, když chraptí s ohledem na roli mé vlasti v EU stále aktuální otázku: „Řekni mi, kolikrát Země se otočí, než českej dragoun si na koně vyskočí?“ Pečlivě tedy ochraňuji dvě CD Písní hospodských a kriminálních, která ho zachytila před sedmi lety v Hospůdce Holubník ve Starém Městě pod Landštejnem a v žižkovské Hospůdce nad Viktorkou díky nakladatelství Dauphin a jež vyšla v nákladu dvou set kusů.

Na samostatný článek by vydalo líčení, kolik měl v životě heligonek, kolikrát mu je ukradli a kolik jich holt někde zapomněl. Pozdravuji tímto mecenáše Milana K., který mistrovi koupil zatím poslední „fňuknu“.

Snažím se ho propagovat, kde to jde. Když jsem loni v ČT točil čtyři díly Horečky páteční noci, vzal jsem ho poprvé v životě před kameru. Byl skvělý, ale třebaže jsem slíbil, že produkce zajistí, aby mu nevyprahlo, pro jistotu si do studia přinesl několik vlastních lahváčů. Po odvysílání mi poslal pokornou esemesku: „Hlavně se nesmí podlehnout iluzi, že když se zrovna daří, tak je to na věky.“ Jak ho nemít rád?

Málokdo zná jeho povídky, které se věru nehodí do Mateřídoušky: „Ráno jsem vyšel z domu, jako každé ráno chrchlám a kašlu, vylít ze mě chrchel a začal po ulici skákat jako tenisák. Měl jsem takovej vztek, že jsem ho nakop a v protějším domě rozbil okno.“ Na Čečilově oslavě pravila jedna intelektuálka, že je „autentický“. Dík, hned mám titulek.

Autor: