Herec a publicista Michal Pavlata má smůlu. Je to autor přemýšlivý, jehož texty jsou provázané, a jakýkoli výraznější zásah do nich může jeho stavbu zbořit; několikrát se mu již stalo, že přehnaně pečlivý nebo naopak mechanický zásah korektora zničil jeho vtip, nebo dokonce pointu, jak si můžeme přečíst v posledním čísle časopisu Reflex. Jako sváteční autor vím, že to je věc velmi nepříjemná. Nejenže neuvážený zásah může zničit vtip, na němž je celý článek postaven, ale navíc, jak ve stížném reflexním článku píše pan Pavlata, autor sám pak vypadá „jako vůl“. Do party škůdců se bohužel nedávno přidala i korektorka Lidových novin. Ta z přehnané péče v jeho článku postaveném na slově jakoby třikrát toto slovo rozdělila na jako by (což s sebou nese posun významu tohoto výrazu ve smyslu,jako kdyby‘). Jistě to není tak vážný zásah jako jiné autorem popisované, ale byla to ona pověstná poslední kapka, kterou pan Pavlata přetekl. Ve spravedlivém hněvu pak poměrně nespravedlivě všechny korektory (v atlase hmyzu tenhle druh najdete hned vedle švába - žije ve škvírách, má tuhé kluzké krovky, živí se chybami jiných a vůbec je celý nějaký nehezký) poslal do Paďous a jiných pekel (mimo jiné po bok politruků).
Nějaký čas už s touhle havětí žiju (možná k stáru vydám po vzoru různých slonologů nebo gorilologů knihu Můj život s korektory). Vím, že jednou z ingrediencí dobrého fejetonu je určité zjednodušení a že by i tolikrát postižený autor jako M. P. na korektorech našel něco dobrého, ale to není jeho práce. To je moje práce.
Korektor je člen jednoho z nejpoctivějších cechů, které znám. Obvykle je to člověk vzdělaný. (Prosím nepovažujte to za argument podpásový, slovo vzdělaný v dobách pravosti pojmů neslo kladný význam a uvádím ho zde nikoli jako důkaz elitářství, nýbrž jako obranu proti páně Pavlatovým nařčením z cechovní hlouposti. Navíc pokud korektor nenarazí na dobrého klienta, vytváří jeho vzdělanost v kontrastu se zpravidla komickými honoráři roztomilý rozpor.) Korektor je jedním z posledních článků výroby, ať už novin, či knih, a jelikož, jak už řečeno, má sklon k pečlivosti, podle zákona padajícího hovna veškerý šlendrián předchozích výrobních složek padá na jeho hlavu. Pokud totiž ani autora textu, ani editora nevzruší, že popisovaný politik má v článku tři verze příjmení, korektora to vzruší krajně - ač to není „jeho věc“. Ví, že útočníka, který pronikl zálohou i obranou, už může zastavit jen on. Zavolá tedy editorovi, ten ale neví, a nadto nemá na takové „hlouposti“ čas. Tak korektor „otravuje“ autora, s nímž se nakonec na jedné verzi domluví.
Za jednu směnu zažije podobných situací desítky, a tak nejenže nestíhá opravovat tvrdá a měkká „i“, ale navíc se z něj časem stane nejistý neurotik, který hledá záludnosti i tam, kde nejsou, a, byv vyučen ležérností kolegů k nadbytečné kreativitě, panům Pavlatům pak „přepisuje“ články. A ti se právem zlobí.
O autorovi| ONDŘEJ TUČEK, jazykový redaktor LN
