Nakladatelství Host letos vydalo prozaický debut Stanislavu Beranovi (1977), který doposud publikoval pouze básnickou sbírku Zlodům (2002). Sbírka povídek jindřichohradeckého autora má ve svém středu obyčejné lidi.
Nabízelo by se tak říci, že autor navazuje na plebejskou tradici české prózy, nota bene když se v první povídce objevuje postava Jarmilka, v jiné zas čteme: „Viděls Skřivánky na niti? Voníš jako ten mlíkař, co ho zavřeli hned jako prvního.“ Ale přirovnání k Hrabalovým prózám by nebylo přesné. Stanislav Beran sice také staví povídky na „hovoru lidí“, ale jeho způsob vyprávění tolik realitu neuchvacuje, jen se ji snaží zaznamenávat. I debutantovy povídky ale představují svérázné postavy. Jedna z nich říká: „Jsem blbej, ale mám ve svý blbosti jasno.“ Hrdina jiné povídky se zas ráno vzbudí v cizí posteli: „Aspoň hubu by si měl umejt, bude ji mít zmačkanou jako novorozeně.“
Povídky Stanislava Berana jsou, v prudkém protikladu k titulu, sympaticky neokázalé. K dokonalosti jim však ještě něco chybí -či něco přebývá. Snad více osobitosti, snad ještě více strohosti, těžko říci. Každopádně debutový povídkový soubor vyvolává zvědavost. Jak bude vypadat další Beranova prozaická kniha? Kam se v ní posune?
HODNOCENÍ LN ***
