Pondělí 6. února 2023, svátek má Vanda
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Baarové hořké Útěky

Česko

ZATRŽENO

Se zpožděním bezmála třiceti let vyšly u nás konečně vzpomínky Lídy Baarové, které s ní sepsal Josef Škvorecký a také je v Sixty-Eight Publishers v Torontu vydal. O knize s názvem Útěky se doma samozřejmě vědělo, byly známy různé citace i fragmenty, ale těžko říct, proč se stále nevydávala. Nyní je do světa pustilo nakladatelství Československý spisovatel a prodávají se za lidových 99 korun v Levných knihách.

Je to zase paradox: po knize s případným názvem Útěky se nikdo příliš nevrhá, zatímco jiné publikace parazitující na těchto a jiných pramenech (Arnošt Tabášek, Vladimír Junek a spol.) se prodávají výborně. A přitom jsou tyto první paměti Baarové pozoruhodné čtení a především jsou autentičtější než uhlazené vzpomínky, které sepsala s Františkem Kožíkem (Života sladké hořkosti). Po roce 1989, kdy přijela do Čech a objevila se i na veřejnosti, jí strašně záleželo na tom, aby před národem, který pro ni příliš pochopení neměl, vypadala co nejlépe. Vté Kožíkově verzi se tedy až příliš stylizovala do dívky, kterou bez jejího vlastního přičinění semlel osud, a tudíž popírala vše, co by nemuselo být přijato s pochopením. Především svůj vztah s Goebbelsem líčí jako stálé dotírání ministra propagandy a sama sebe klasifikuje jako oběť Goebbelsovy chlípnosti. Útěky, to je jiná káva, Škvoreckého spár se nezapře – jsou napsané živě a čtou se stejně dobře jako svého času proslulejší a nádherně sebeironické paměti Adiny Mandlové. Baarová ovšem své otevřenosti v nich litovala a nejraději by všechno vzala zpět, což byl jistě i důvod, proč po roce 1989 vznikla ta fádní kopie.

Často se opakuje, jak byla Baarová naivní a hloupá holka, když se zapletla s nacisty. V době, kdy se z ní stala diva, jí bylo pouhých dvacet let a neměla nikoho, kdo by jí poradil, jak s tím vším naložit. A tak nejspíš hodila všechny pochybnosti za hlavu, vždyť její sestra Zorka ve stejném věku měla, pokud jde o politiku, úplně jasno.

Víc než naivní byla spíš lehkomyslná, hloupá nebyla nikdy a její první paměti to dokládají. Baarová (i když odečteme podíl Škvoreckého) se v knize jeví jako inteligentní a všímavá glosátorka a navíc bez oné „dobré české“ vlastnosti – jízlivého pomlouvání druhých. V líčení kolegů, i když jde o poklesky, se nikdy neuchýlila k tomu, aby byla trapná a s „prasečí radostí“ dokazovala, jak i jiní měli máslo na hlavě.

Naopak, vše hovoří o obdivuhodné míře empatie, jako třeba v případě Vlasty Buriana. I když líčí, jak před ní Otakar Vávra v šedesátých letech na festivalu v Benátkách utekl, neopomene podotknout, že za války neutíkal. Rozhodně se nelituje, snad jen toho, že nikdy neměla nikoho, kdo by jí dobře poradil.

A to je jistě pravda, nerozhodnost v kritickém okamžiku byla pro ni skoro typická. To platí o jejím odmítnutí nabídky z Hollywoodu i o vykuchaných pamětech s Kožíkem. Ani tehdy jí nikdo neřekl, aby ze sebe nedělala blázna.

S Františkem Kožíkem se prostě rozhodla držet dekorum stůj co stůj. Malý příklad za všechny: na konci Útěků píše o setkání s Rainerem Wernerem Fassbinderem, kontroverzním režisérem a provokatérem, u kterého nakonec krátce hrála divadlo, když dostala roli v jeho Hořkých slzách Petry Kantové. Fassbinder se filmové divě třicátých let jistě nelíbil. A u Škvoreckého to také upřímně přiznala – píše o skupině vlasatců, kteří jí nebyli sympatičtí, popíjeli a kouřili kdovíco. U Kožíka o tom pochopitelně ani slovo.

O autorovi| Jana Machalická redaktorka LN

Bojujete s atopickým ekzémem? Pak rozhodně vyzkoušejte řadu LIPIKAR
Bojujete s atopickým ekzémem? Pak rozhodně vyzkoušejte řadu LIPIKAR

Víte, že atopický ekzém je nejčastější kožní onemocnění u dětí? Tímto onemocněním kůže trpí 15 – 20 % dětí a nejčastěji se objevuje u miminek nebo...