LITERÁRNÍ DIÁŘ
Když v létě krátce po sobě zemřeli režiséři Bergman a Antonioni, mohlo se zdát, že články hodnotící jejich díla trochu míchají jablka s hruškami. Jenže na konci srpna vyšla druhá vzpomínková kniha Mládí jihoafrického nositele Nobelovy ceny Johna Maxwella Coetzeeho, která vznikla v roce 2002.
V ní se o autobiografickém hrdinovi píše: „Úzkost, jejíž břemeno tíží Moniku Vittiovou a další Antonioniho postavy, je toho druhu, který je mu naprosto cizí. Vlastně to vůbec není úzkost, nýbrž něco hlubšího: Angst, strach. Rád by Angst ochutnal, jen proto, aby věděl, jaký je. Jenže jakkoli se snaží, nenachází ve svém srdci nic, co by jako Angst identifikoval.“ A jen o kus dál: „V jednom článku v Observeru je Angst v evropském filmu vysvětlován jako jev pramenící ze strachu z atomové hrozby; rovněž z nejistoty následující po smrti Boha... Angst trýzní i lidi v Bergmanových filmech. Je příčinou jejich nevyléčitelné osamělosti. Avšak co se týče Bergmanova Angstu, Observer doporučuje, aby nebyl brán příliš vážně. Zavání snobstvím, tvrdí Observer, je to afektovanost nikoli bez souvislosti s dlouhými severskými zimami, pijáckými nocemi, kocovinou.“
Snobstvím zavánělo i to, když si člověk minulou středu z mezistátního utkání českých fotbalistů o poločase přepnul na Antonioniho Zvětšeninu. A také se na mysl vkrádala otázka: Proč s tím filmem Česká televize čekala tak dlouho, až zvolila takový nešťastný termín?
Jenže ono nakonec všechno dává smysl. Stačí si vzpomenout na předlohu tohoto filmu. Povídka Julia Cortázara se totiž jmenuje Babí léto. Načasování tedy Česká televize zvládla na výbornou, kein Angst.
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
