Básně o blescích, které žertují

Utajený autor, zapomenutý básník, takhle bylo dosud možné hovořit o Jiřím Černohlávkovi (1933-1994) mezi nečetnými zasvěcenci. A to se teď změní. Elegantně vypravený svazek Básně, který uspořádala Olina Stehlíková s autorovou manželkou Ivou Černohlávkovou, obsahuje sbírku Cesta do Emauz i řadu nepublikovaných básní. Jiří Černohlávek celý život pracoval jako dělník, z politických důvodů byl vězněn, vzdělání získával četbou a samostudiem. Utopený v manuálních pracích, žijící na zapadlém venkově byl znám jen hrstce spřízněných duší. Šlo ovšem o obyvatele a obyvatelky českého Parnasu. Ivan Slavík, Viola Fischerová, Petr Král, Ivan Wernisch, Svatava Antošová a další do právě vydaného svazku přispěli vzpomínkami a poznámkami. V básních se Černohlávek projevuje jako poeta doctus. Jádro jeho fantasmagorické, hořce a ironicky sevřené poezie je ale snad ve studených 70. letech. „Starý věšák na šaty/ si chytil zlatou rybku/ a hned spolu švadronili ži-ži-ži/ Miláčku, my páchneme touhou/ jak chudák klavír na mé obehrané desce.“ Jáchym Topol Jiří Černohlávek: Básně, vydal Torst, 2010