Jan Buchala (44) jej nepostrádal, a díky tomu se probojoval na Deylovu konzervatoř pro nevidomé, a posléze se pustil dokonce do vysokoškolského studia muzikologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jenže ve skutečnosti cítil, že by ho ještě o trochu víc zajímaly jiné věci.
Nejvíc mi dal člověk, který u nás ve škole uklízel Jan Buchala nevidí od svých jedenácti let. Do té doby chodil do běžné školy, jezdil na kole, hrál fotbal a počínal si jako jiní kluci. Pravda, byla tu degenerativní choroba, která hrozila ztrátou zraku, ale postupnou, a všichni doufali, že se to nestane před třicátým či čtyřicátým rokem života. Do té doby se třeba dokonce najde i lék.
Přišlo to podstatně rychleji a skoro najednou. Musel se přestěhovat do školy pro nevidomé a učit se číst rukama. Učitelé se snažili, to musí uznat, vybavit ho potřebnými dovednostmi a poskytnout mu co nejvíc podnětů. Ty pro něj nejzajímavější však zřejmě pocházely od studenta, který si ve škole (na pražském Loretánsklém náměstí) přivydělával úklidem. Jinak studoval matematiku, a když už na té škole uklízel, vedl tam taky nějaké kroužky.
„Nás kluky zasvěcoval do světa techniky. Dělali jsme společně například zvonek, ale taky vysílačku. Mě to fascinovalo,“ vypráví Jan Buchala. A považuje za nutné toho studenta jmenovat. Byl to pozdější doktor Kadlec.
V roce 1988 už měl nevidomý Jan svůj počítač, což tehdy nebylo vůbec samozřejmé ani u těch, kdo viděli. „Dal jsem všechny svoje ušetřené peníze jednomu známému, který jel do tehdejšího Západního Německa, a on mi jeden takový jednoduchý computer přivezl. První, co jsem udělal, bylo, že jsem si na něj přepsal z Braillova písma česko-německý a německo český slovník. Dvanáct tisíc výrazů. Říkal jsem si, že je lepší mít ho takhle po ruce, než pořád hledat v knize. Svou roli ale hrála asi i fascinace počítačem a tím, že jsem mohl používat textový editor, i když byl tehdy ještě jednodušší než ta známá šestsetdvojka.“
Jak mohl někdo, kdo nevidí, používat počítač? „Lidé v různých výzkumácích se snažili už tehdy dělat některé zajímavé věci. V jednom takovém výzkumném ústavu – radiové techniky se tuším jmenoval – sestrojili krabičku velkou asi jako tranzistorové rádio, která mluvila. Sice mizerně, ale přesto převáděla to, co jsem na počítači nemohl vidět, do zvukové podoby.“ Když jsem si chtěl udělat radost, vytočil jsem to číslo S mluvícím počítačem se student Jan Buchala nesetkal poprvé. „Už když mi bylo asi tak patnáct, někde jsem slyšel, že ve Fyzikálním ústavu Akademie věd mají mluvící počítač, který dělá nějaké fyzikální měření a výsledky hlásí do telefonu,“ vzpomíná. „Už si nepamatuju, co přesně měřil, ale vím, že když jsem si chtěl udělat radost, tak jsem na to číslo zavolal. Byl jsem prostě celý pryč z faktu, že je něco takového možné.“
Brzy po devadesátém roce Jan Buchala založil Fond slepých (později se změnil v Nadační fond slepých) a podařilo se mu (sám říká „nám“) sehnat z jedné norské firmy tiskárnu, která, připojena k počítači, tiskla v Braillově písmu. V roce 1996 pak založil obecně prospěšnou společnost Brailcom, která je poskytovatelem internetu, elektronických publikací, hardwaru a softwaru pro zrakově postižené.
Nedávno prezentoval spolu se zástupcem Vysoké školy chemickotechnologické (VŠCHT) v Praze a se Státní technickou knihovnou program, který umožní slepým lidem učit se chemii a dostat se k chemickým informacím, k nimž by se jinak nedostali, protože bývají prezentovány vizuálně. Najednou si mohou například ověřit, jak vypadá ta která molekula. To je velká věc, protože otvírá nevidomým vhled do oblasti, kam zatím moc nemohli. S nápadem přišel podle Jana Buchaly Miloslav Nič z VŠCHT, který také odvedl podstatný kus práce. Nový softwarový systém vznikl v rámci evropského Projektu Leonardo da Vinci a pracovali na něm i odborníci z Portugalska.
Projekty by se měly přizpůsobit potřebám, ne naopak „Peníze od Evropské komise jsou báječná věc,“ říká Buchala. Zároveň si ale trochu stýská nad složitostí jejich získávání. „Problém je, že někdo vymýšlí programy, do kterých je třeba se za každou cenu vejít.“ Podle něj by to mělo být naopak. Někdo by měl mapovat skutečné potřeby a na ně by se měly šít projekty. Člověk, který se naučil získávat maximum z minima informací, ví, o čem mluví.
Faktem je, že český vzdělávací systém, jakož i výzkum, se v poslední době zaměřují na handicapované daleko víc než kdy před tím. Ze studie, která se zabývá aktuální situací ve zpřístupňování vysokoškolského studia studentům se speciálními potřebami (uveřejněno v časopise pro vysokoškolskou a vědní politiku Aula) se však konstatuje, že v české populaci jsou lidé se všemi typy zdravotního postižení zastoupeni deseti procenty, jejich podíl na vysokoškolském vzdělávání je ale dosud minimální. Například ve Švédsku, Kanadě, Velké Británii, Dánsku a Norsku tvoří 2 až 7 procent vysokoškolských studentů.
***
V české populaci jsou lidé se všemi typy zdravotního postižení zastoupeni deseti procenty. Jejich podíl na vysokoškolském vzdělávání je ale minimální. Zatím.
