A už to tu máme zase. Další román z doby americké občanské války. Válka, to je holt vždycky tutovka... Kolik románů se dnes stále ještě vrací do doby druhé světové války – ať už se jedná o díla evropských či amerických autorů. Ne všichni romanopisci ovšem mají k tomuto období nějaký osobnější vztah a často to vypadá, že pouze zamířili do doby, kam se příběh zasadit vyplatí, protože dějiny tehdy s lidmi mnohdy zacloumaly více než silně.
A proč napsal o občanské válce americký prozaik E. L. Doctorow (1931)? Když v loňském roce navštívil v rámci Festivalu spisovatelů Praha českou metropoli, mluvil o tom, že to byla první válka, která za sebou nechala spálenou zemi. Ano, generál Sherman se svým vojskem procházel americkým Jihem velmi nevybíravě – vyhnat, vyjíst, vypálit...
Jako by tehdy americkými státy projel obří kombajn. Zároveň šlo také o první válku-produkt, mající „moderní“ parametry i v tom, že byla zachycována fotografy a novináři – tento aspekt se objevuje i v próze E. L. Doctorowa, kterému v českém překladu vyšlo již mnoho knih, například Vítejte do zlých časů, Jezero potáplic, Vodárna, Billy Bathgate či Světová výstava. Nejvíce však v povědomí čtenářů zůstává jeho román Ragtime (1975), vracející se do počátku 20. století. Tuto knihu šest let po vydání také zfilmoval režisér českého původu Miloš Forman.
Muž s hřebíkem v hlavě Pochod k moři (2005), za nějž autor získal National Book Critics Circle Award i PEN/Faulkner Award, je rozdělen do tří dílů, pojmenovaných podle jednotlivých států, jimiž armáda generála Shermana procházela – Georgia, Jižní Karolína, Severní Karolína. Americký prozaik je znám tím, že nerad mluví o svých textech jako o historických románech. Pochod k moři je mozaikovitou prózou podobnou právě románu Ragtime, v němž taktéž docházelo k prolínání fiktivních hrdinů a historických postav.
Ve slavné próze autor ziscenoval i setkání s aeroplánem přistávajícího Harry Houdiniho a Franze Ferdinanda: „Obrovské navoskované kníry se mu kroutily vzhůru a jeho tupé oči s těžkými víčky zíraly na Houdiniho... Arcivévoda Franz Ferdinand o Houdinim zřejmě nikdy neslyšel. Pogratuloval mu k vynálezu aeroplánu.“
Tento způsob skládání románu se v současnosti objevuje velmi často. Autoři v něm zpracovávají látku známou z klasických historických románů, avšak text postmoderně drobí do krátkých kapitol, v nichž je pozornost věnována celému spektru postav a často jsou i situace nahlíženy z jejich pohledu.
„Objektivita“ tak není zajišťována vševědoucím vypravěčem, ale tím, že je složena z vícera náhledů. E. L. Doctorow v tomto směru zůstal na půli cesty. Text tak sice plyne v krátkých oddílech, v nichž se autor věnuje napřeskáčku více postavám, ale to vše je zprostředkováno vypravěčem – což samo o sobě jistě ještě není nic špatného.
Jen tě to trošičku píchne Vedle generála Shermana či prezidenta Lincolna E. L. Doctorow předestřel paletu rozličných obětí této války. Jsou tu dva dezertéři, kteří dlouhou dobu mají velké štěstí, také díky poněkud disgustující mazanosti. Je tu muž, který má v lebce zaražený hřebík. Kuchař Jean-Pierre, pro své umění zrekvírovaný armádou. Matka a dcera, které umějí své vnady prakticky využít: „Ten člověk je idiot, říkala její matka. Idiot a barbar. Ale má dost vysokou hodnost, aby nám ulehčil cestu na sever. Železnice neexistují. Naší železnicí musí tedy být on. Ber ho jako kolej, po které jedeme, dodala tehdy matka a obě se zasmály.“ V tomto směru americký prozaik skutečně nešetřil. V jeho románu totiž figurují i další pozoruhodní hrdinové – samozřejmě také osvobození otroci, mezi nimi snad nejvýrazněji bílá černoška Pearl. Je tu ale také nesmírně pracovitý, ovšem svou profesí nemálo zdeformovaný lékař Wrede Sartorius. Když se hodlá pohlavně sblížit s Emily Thompsonovou, jež je stále panna, chladně zakročí: „Abych ti ušetřil bolest, řekl, když stál zase nad ní, provedu tenhle malý zákrok. Jen tě to trošičku píchne. A pak cítila, jak ji prsty rozevírá, a bylo to opravdu tak, jak řekl, a krev skoro nestála za řeč.“
V postavách je ale také zároveň největší slabina Pochodu k moři. E. L. Doctorow totiž čtenáře vždy při vstupu jednotlivých postav na scénu navnadí, ovšem to nejzajímavější se o nich dozvíme právě na začátku a místo rozvíjení jsme svědky spíše uvadání. A když už se jejich příběhy nějak rozvíjejí – jako například právě příběh Pearl, pak vyústění připomíná americké velkofilmy. Navíc černošská postava se rovná postava kladná.
Pochod k moři se tak čím dál víc stává monotónním drncáním – což je sice nakonec možná docela přesný dojem z válečných útrap, ovšem značně neobratně navozený. Taktéž se zdá, že newyorský rodák všechny postavy pouze používá, jako by jeho vztah k nim byl ledově zištný: teď mi popožeň román, ale jinak mě moc nezajímáš.
Přestože román není žádným zklamáním, o občanské válce jistě již vyšly zdařilejší. A sám E. L. Doctorow také za svůj život napsal určitě již povedenější. V Pochodu k moři totiž nad estetickým vyzněním nakonec vítězí beletrizovaný dějepis.
HODNOCENÍ LN
***
E. L. Doctorow: Pochod k moři Přeložila Veronika Volhejnová Odeon, Praha 2007, 304 stran
***
E. L. Doctorow (1931)
Americký prozaik s ruskými židovskými kořeny se narodil v New Yorku. Po studiích pracoval v Columbia Pictures, poté také jako redaktor New American Library a Dial Press. Později rovněž vyučoval na několika univerzitách. V devětadvaceti letech vydal první román Vítejte do zlých časů. K jeho nejúspěšnějším prózám patří Kniha Danielova, Ragtime, Vodárna, Jezero potáplic, Billy Bathgate, Boží obec či Světová výstava. Pochod k moři (2005) je jeho dosud posledním románem.
