Tak jsem se poprvé v životě vydala na swingers party. Kamarádky mi sice ledacos naznačovaly, ale byla jsem dost nervózní, nikdy předtím jsem to nedělala. Vláčela jsem s sebou tašku potřebných náležitostí, připravená na všechno. Jak jsem se dočetla na pozvánce, jedinečnost této vzrušující akce spočívá v tom, že je dovoleno takřka vše, a navíc bezplatně. „Kus za kus aneb urvi, co můžeš!“ stálo tam.
Beru za kliku a odhrnuji těžký sametový závěs... A cítím hřejivý nával blaha. „Jsem mezi svými,“ plesá mé srdce a pohledy všech přítomných se obracejí na moji obrovskou tašku. Ne, nemám v ní schovaného partnera na výměnu. Je plná oblečení. Přišla jsem totiž na vyměňovací večírek oblečení – KUK neboli Kus za kus.
Dáma v čínském župánku „Nazdárek,“ mává na mě blondýnka v kompletu vyhlížejícím jako kombinace nedělní školy a velmi divokého večírku. „Vyložte to támhle vzadu, svetry a trika na stůl vpravo, kabáty a saka hoďte na štendr, kalhoty a sukně na ramínka dozadu a boty pod okno. Začneme tak za půl hodinky,“ zavelí a ještě dodá: „Svoje věci si raději dejte na věšák v přístěnku, ať vám je někdo taky nevymění!“
Mžourám skrz kouřovou clonu do vyhrazené půlky kavárny, kde už u stolků živě diskutují natěšené aktérky. Soudě podle jejich netuctového vzhledu mají za sebou nepochybně mnoho takových večírků. Oceňuji originalitu dámy v čínském župánku, džínách a růžových lodičkách, které jsou tak kýčovité, až jsou zajímavé. Prohlížím si stoly prostřené všehochutí věcí bizarně ujetých, originálních i obyčejně obnošených.
Ještě než vytáhnu poklady ze své tašky, neudržím se a popotáhnu za rukáv pudrově růžové hedvábné blůzy z košilového štůsku, která se mi smyslně vkrádá do mých retroromantických módních představ. Bože, to je moje milovaná italská Max&Co! Nikdo by mě neviděl, kdybych ji teď ztopila. Ale ne, budu hrát fair play, ukázňuji se.
Z kabely postupně vytahuji dvoje džínové pumpky a jedny khaki (zkracují mi nohy), proužkovanou košili (nedopnu ji), tvídovou sukni, kterou jsem nikdy neměla na sobě, protože se odmítla sama zkrátit, a stříbřitý overal pro dlouhonohé gazely (což nejsem). Zvykám si na pohledy, které provrtávají mé příspěvky, a odvažuji se vytáhnout ještě puntíkované holínky (od veselé kamarádky), korálkové šaty (z tanečního vystoupení) a srdíčkový top (od Valentýna). Po vzoru ostatních si odcházím k baru objednat dvě deci, pozoruji společnost a přemýšlím, kdo dorazil z vášně k oblečkům, kdo pro to, aby ušetřil, a kdo z pouhého voyeurismu.
Tři, dva, jedna... start!
„Milé dámy, vítám vás na třináctém vyměňovacím večírku. Berte, co unesete, protože všechny zbylé hadříky musím nacpat do svého fiátku a odvézt na charitu. Tři, dva, jedna... start!“ velí organizátorka.
Než stačím překonat vzdálenost čtyř kroků, které mě dělí od hromady oblečení, vytvoří kolem ní zkušené vyměňovačky neprostupnou hradbu. Safra! Snažím se k vytoužené blůzce propracovat zleva, zprava, natahuji se a… je to ztracené, brunetka vedle mě už vítězoslavně vytahuje na světlo mé pudrové hedvábíčko. S výhodou své nepatrné výšky se tedy protlačuji pod loktem sousedky k šatům vzorovaným jako rajská zahrada. Tohle stejně nebudeš nosit, bleskne mi hlavou, ale už je držím v ruce.
Striptýz v kavárně Uvolňuji se a začínám si užívat atmosféru. Dvě bojovnice tahají za jedny kalhoty (moje kombinéza!, poskočí mi srdce radostí) a tu zahlédnu kousek nahé kůže: mezi stolky si nějaká žena stahuje kalhoty. Jestlipak se nasouká do těch kostkovaných tvíďáků, s chutí ji pozorují ostatní. Bariéra zábran a ostychu je prolomena a ženy si zkoušejí jeden kousek za druhým. Zbytek běžných kavárenských hostů fascinovaně sleduje hadrovou extázi.
Ale nejsou tu jen ženy. „Na můj úloveček nikdo nemá, dámy,“ provokativně mává lakovanou kabelkou s žertovnými motivy zahradních trpaslíků vymydlený plnoštíhlý mladík s dikcí gaye. Tiše mu závidím, takový svěží originálek by skvěle doladil moje letní koktejlky.
Hrabání v menšících se kupách pomalu vzdávám, když mi do oka padne miniaturní cedulka Dolce&Gabbana. Zanořuji ruku a vytahuji svetr jako od medvídka Mr. Beana – černý s hnědým lemováním, na knoflíky, trochu sražený přesně do mé velikosti. Plnější žena na druhé straně stolu volá: „Je fakt pravý, ale na prsou má díru. A navíc jsem z něj trochu vyrostla.“ Díra sem, díra tam, balím svetr a vzápětí ho doplním ještě hippie tričkem z „Céáčka“ a bílými bokovkami Jenifer Lopez, které jsou tak miniaturní, že mě buď donutí zhubnout, nebo je na výměnu přinesu příště.
Jedna z pořadatelek vyměňovacích večírků, Magdaléna Skřivánková, říká: „Každý z nás má doma spousty oblečků, které nenosí, protože je bude nosit za dva měsíce, až zhubne, až ztloustne, až se opálí, až… A jiným by se tyto oblečky zase mohly hodit. Vše je založené na principu: co nenosím, to přinesu, co se mi líbí, to si odnesu.“
A co zbude, odveze paní Skřivánková do Armády spásy. Účast je hojná a pokaždé přijde spousta nových tváří, protože fenomén vyměňování se šíří jako lavina. Stačí dát dohromady pár kamarádek, vystěhovat obývák a volně se nechat unášet „terapií“, která přináší lidskou sounáležitost, ekologickým způsobem čistí šatníky a dokáže se trefit i do těch nejtajnějších přání.
***
Než se stačím dostat k hromadě oblečení, vytvoří kolem ní zkušené vyměňovačky neprostupnou hradbu. Safra!
