Dáme vám miliardu dolarů.“ „Ne, dík.“ Bylo léto 2006 a dvaadvacetiletý Mark Zuckerberg odmítl nabídku, díky níž mohl až do smrti snídat každý den v jiném Hiltonu kaviárový dort. Dobře udělal. Dnes má jeho jméno hodnotu půl druhé miliardy dolarů a magazín Time ho řadí do stovky nejvlivnějších osobností světa – vedle Baracka Obamy a dalajlamy. Ve čtyřiadvaceti letech slušné skóre.
Ještě v lednu 2004 na internetového Ježíše nevypadal. Zrzavý židovský klučina vysedával u počítače na harvardské koleji a vytvářel pro spolužáky sítě, které byly mnohem zábavnější než ta univerzitní. Už na střední se nabořil do svého MP3 přehrávače a předělal ho na lepší – byl dokonce o tolik lepší, že se mu ozvaly firmy Microsoft a AOL s tím, že mu za patent nabízejí skoro milion dolarů a zaměstnání navrch. Ne, dík, prohlásil už tehdy Zuckerberg a místo balíku peněz a stálého džobu dal přednost studiu na vysoké škole.
Že člověk studuje Harvard, ale ještě neznamená, že je šprt. Zuckerberg netrávil studijní čas ani tak nad skripty, jako u počítače. Projektem Coursematch vytvořil něco, co by mělo fungovat už na univerzitním webu, ale – jak je u webů institucí všude na světě dobrým zvykem – nefungovalo: totiž přístup k přehledům studentů, zapsaných na jednotlivé kurzy. Zbytek spolužáků si Zuckerberg omotal kolem prstu dalším projektem – stránkou Facemash. com, kde lidé známkovali atraktivitu svých kamarádů a kamarádek podobně jako na českém Libimseti. cz. Zuckerbergův talent zájmu školy, která tu od pěstování talentů přece je, samozřejmě neunikl. Facemash fungoval necelé čtyři hodiny, když harvardští pohlaváři mladíkovi smázli účet a obvinili ho z ohrožení počítačové bezpečnosti, porušení podmínek internetového soukromí a duševního vlastnictví.
Zuckerberg si z toho vzal ponaučení a 4. října 2004 – na síti stejné univerzity, přímo ze svého kolejního pokoje – spustil projekt projektů: Facebook. Během prvních dvou týdnů se na něj zapsaly dvě třetiny studentstva celého Harvardu.
Co byl Facebook? Sociální síť, v jejímž rámci si mohl každý student vytvořit svůj profil podobně jako na zmíněném Libimseti a komunikovat se spolužáky podle toho, co ho zajímá. Omezení Facebooku jen na vysokoškoláky znamenalo v golfové terminologii velmi dobrý handicap. Nešlo by ani tak o to, že harvardstvo je elitářské, ale o prověření funkčnosti systému v uzavřeném prostředí. Když testujete nový lék na rakovinu, taky ho nejdřív napícháte myším v laboratoři a teprve pak – pokud zabere – ho vypustíte do ulic. A vysokoškolské myšky dělaly Zuckerbergovi radost.
Půl roku po spuštění zavětřil dvacetiletý zrzek potenciál a se spolubydlícím rozšířil Facebook také na Standfordskou, Columbijskou a Yaleskou univerzitu. Z vysokoškolské koleje ale přece jen nemůžete uřídit všechno. Za pár měsíců si tedy Zuckerberg zařídil blíže nedefinované prázdniny, sebral přítelkyni (ano, i počítačoví fanatici mají občas holky) a pár přátel a odjel s nimi do kalifornského Palo Alto, kde sehnali investora a otevřeli si první kancelář – s tím, že až to budou mít hotové, zase se vrátí ke studiu. Dnes má jejich kancelář sedm budov a Zuckerberg si do školy stále ještě vypisuje omluvenku.
Když se stal ze studentíka CEO, nechal si vytvořit dvě vizitky. Na jedné stálo MARK ZUCKERBERG – CEO, na druhé MARK ZUCKERBERG – JSEM CEO, ZMRDE. Jestli ty první rozdával obchodním partnerům a druhé spolužákům, kteří ho na Harvardu šikanovali, nebo naopak, nevíme. Ta dvojakost si ale notuje s tím, co se o Zuckerbergovi říká mezi řádky – totiž že to nikdy nebylo jenom zázračné dítě, které tvoří historii (jako Bill Gates se svými Windows), ale také pěkně vyčuraný grázlík, který si vezme, co se mu líbí (jako Bill Gates se svými Windows). Software, na kterém Zuckerberg Facebook postavil, mu například vůbec nepatřil, na zakázku ho vytvářel pro jinou firmu. A jeho dva spolužáci ho dnes žalují za to, že si nechal Facebook vytvořit od nich a všechnu slávu shrábnul sám.
Alexandr Veliký v jeho věku dobýval zeměkouli mečem, Zuckerberg má jemnější nástroj. V roce 2006 už měl univerzitní Facebook sedm milionů uživatelů. Ve srovnání s konkurenční stránkou MySpace, která internetu kralovala se sto miliony uživateli, to sice nebylo nic moc, i tak se na tom ale dalo slušně vydělat. Když zájem o Facebook začal uvadat, přišla první zkouška – nabídka firmy Yahoo!, která za něj chtěla dát miliardu dolarů. Jenže mladík neuvěřitelnou nabídku odmítl. Jako by ho spíš motivovala, vrhl se do změn, které měly z Facebooku udělat firmu, pro niž je miliarda drobnými na zmrzlinu. Spustil „news feed“– službu, díky které se každému uživateli Facebooku zobrazuje seznam toho, co dělají jeho kamarádi. Ať už změní svou fotku či potvrdí návštěvu koncertu, „news feed“ o tom ví. Druhým krokem nahnal do Facebooku nové ovečky. Zuckerberg otevřel svou stránku každému. Konec vysokoškolského elitářství, do léta 2007 se počet uživatelů zdvojnásobil na 14 milionů.
Ty ovečky ale pořád utíkaly. Když si chtěly zkontrolovat dražbu na stránce eBay, vypnuly Facebook a zapnuly eBay. Když si chtěly koupit plakát na Allposters, zapnuly Allposters. A tak Zuckerberg uspořádal konferenci „F8“ a pozval na ni osm set vývojářů programů z celého světa – a nabídl jim svůj Facebook. Dělejte si na něm, co chcete, zněla jeho nabídka, dodržujte nějaká pravidla a bude to v cajku.
Jedna stránka vládne všem
Čímž neudělal nic menšího, než že proměnil webovou stránku v platformu. Na obrovitý virtuální prostor s vlastní samosprávou, v němž mají svůj píseček všechny firmy, které chtějí na internetu něco znamenat. Ideálem uživatele internetu je totiž jedna hlavní stránka, jedna internetová identita, jedno heslo, jeden vstup na všechny ostatní stránky a jejich přehledný „feed“. Pokud se dnes chcete domluvit s kamarády na oslavě, přehrát fotky z mobilu do počítače a upravit si je v onlinovém editoru Picnic, koupit si knížku od Amazonu a poslechnout si rádio na Last.fm, nemusíte přitom vystrčit hlavu z Facebooku. Dnes má Facebook 70 milionů uživatelů a diktuje budoucí podobu internetu. Mark Zuckerberg vypracoval komunikační model, který označuje pojmem social graph, sociální graf. Nesnažil se přitom o to, aby lidi na netu získali nové přátele. „Lidi už přátele mají,“ prohlásil, „místo toho, abychom vytvářeli nové vazby, jsme jenom zmapovali ty fungující.“ A tím je zintenzivnil. I mladí lidé, kteří dnes cestují po světě, jsou díky Facebooku ve stálém spojení s rodinou či přáteli doma; všichni o sobě vědí, ačkoliv jsou deset tisíc kilometrů od sebe.
Facebook se hodí uživatelům (díky „news feedu“ nepotřebují navštěvovat stránku za stránkou), hodí se firmám (díky stejnému „news feedu“ se o jejich produktu dozvědí všichni kamarádi toho, kdo si ho koupil) a hodí se nám. V konečném důsledku totiž dokazuje, že jsme všichni jedna parta. Což je vědomí, které může celou naši společnost posunout o kousek dál.
O autorovi| Darek Šmíd, redaktor Pátku
