Spisovatel Miloš Urban (39) píše o hledání toho správného zámku pro svou novou postavu lenošného šlechtice
Já vlastně víkendy nemám moc rád. Ještě před pár lety jsem koncem týdne vždycky dostával jakousi „páteční úzkost“ - nevěděl jsem, co budu o víkendu dělat. Zachraňovaly to výlety, ale znáte to - rozhodovat, kam se pojede a jak, jestli brát piknik, nebo zajít do hospody, co všechno navštívit a kdy se vrátit, to přímo bolí. Víkendy si žádají rozhodnost, a jestli s tím někdo nemá problém - nějaký vůdcovský typ, skautský vedoucí nebo aspoň správný otec rodiny -, tak já s tím mám svízel značnou. Možná to svědčí o nějaké nezralosti, možná podvědomě chci, aby za mě rozhodoval někdo jiný. Nejhorší to bylo o těch víkendech, kdy se nedostávalo hezkého počasí, anebo když bylo hezké až moc, nebo nebyly peníze, nebo prostě chyběla vůle někam vyrazit. To jsem pak šel do práce a trávil volno tam, v předstírání, že je všední den.
Dneska jsem na tom o něco lépe. Jednak mám děti, a dělat jim víkendový program je o něco radostnější než snažit se vymýšlet plány pro sebe (ne že by to bylo míň náročné). A taky když už se nám podaří domluvit se (což se dvojčatům povede tak čtyřikrát do roka), zahraju si s bratrem tenis. Mnohem častěji ale cestuju po republice, navštěvuju krásná místa a dělám, že neodpočívám, ale pracuju, což vlastně není zas takové předstírání, protože si vybírám lokality pro své příběhy. Když jsem se o tom zmínil známému, poznamenal, že se vlastně chovám jako filmař, který obhlíží vhodné lokality pro chystaný snímek. Něco na tom bude. V poslední době jsem letní měsíce trávil objížděobsah ním středočeských zámků, protože potřebuju „sehnat“ vhodné letní sídlo pro hrdinu příštího románu, lenošného šlechtice, který se flinká v Praze, zatímco doma na venkově na něho čeká hospodářství. České zámky jsou pro takový syžet přímo stvořené, spousta z nich sloužila víceméně jako velkostatky nebo v předminulém století přešla do rukou majetných podnikatelů. Líbí se mi krajina Pojizeří, není příliš nápadná, ale dají se tu najít úchvatná malá zákoutí, která si přímo říkají o příběh. Mým posledním objevem je zámek Nový Stránov, sice otevřený veřejnosti, ale téměř prázdný, jako divadelní kulisa, kterou lze naplnit mobiliářem nikoli fyzickým, ale duchovním - postavami, dramaty, zápletkami, konflikty. Právě takovýhle „aktivní odpočinek“ mě baví ze všeho nejvíc.
