Předevčírem v Lucemburku došlo k události, která si zaslouží pozornost Čechů a Slováků, a řeč vůbec není o irském referendu. Bosna a Hercegovina podepsala Stabilizační a asociační dohodu s unií. Za tímto jednoduchým titulkem, který se v záplavě jiných událostí krčil na zadních stránkách novin, se skrývá několikaleté drama země, před jejímiž humny se každý rok dovolenkují miliony bývalých federálních bratří a jejíž podporu si daly do vínku česká i slovenská vláda.
Bosna a Hercegovina je válkou nejzdecimovanějším státem bývalé Jugoslávie. Chudá, ale to ještě není ten hlavní problém. „Nějak bylo, nějak bude,“ říkají místní. Daleko tíživější a pro přespolního šokující je přetrvávající válka v hlavách obyvatel. Bosnu tvoří tři základní etnika: bosenští Muslimové – Bosňáci, Chorvati a Srbové. Žijí vedle sebe, ale ne spolu. Mají mezi sebou nevyřešené válečné křivdy a vzájemné příkopy ještě hloubí politici, kteří v nenávisti vůči druhým objevili efektivní nástroj k zisku moci.
Nemusíte ani jet do bosenské Republiky srbské, srbského parastátu ve státu, aby vám došlo, jak se věci mají. Stačí klábosit s lidmi v Sarajevu a uslyšíte těžko uvěřitelné příběhy v Evropě roku 2008 – 20letý Bosňák ze Sarajeva už tři roky neviděl svého nejlepšího kamaráda, který žije dvacet minut z města už v Republice srbské. Proč? Protože se každý z nich bojí vstoupit na území toho druhého. Jsou oba kytaristi a tak si hudbu posílají po internetu.
Jedna z mála věcí, která všechna tři etnika spojuje, je evropská budoucnost Bosny. Lhostejno, zda jako způsob, jak setřít hranice v hlavách lidí, anebo jak přijít k tučným penězům. Být v unii chtějí všichni.
Stabilizační a asociační dohoda je proto klíčová: zavede bezcelní obchod, uvolní eurodotace, zkrátka nasadí stát na koleje směr Evropa. Bosna ji podepsala teď v pondělí jako poslední ze zemí západního Balkánu, který celý dostal pozvánku do unie. Bosenští politici totiž dlouho odmítali přistoupit na kompromisy přes etnické hranice, které byly pro podpis nutné.
Ten, který je k nim přiměl, má jméno: Miroslav Lajčák. Slovenský diplomat, momentálně zvláštní vyslanec EU pro Bosnu a Hercegovinu. Právě Lajčákovi se podařilo -ať už trpělivým vysvětlováním nebo tvrdým tlakem – získat souhlas všech s policejní reformou, poslední podmínkou k podpisu dohody. Musel při tom překonat jak lokální odpor, tak absolutní nezájem o Bosnu ze strany unie. Nasazení Bosny na evropské koleje je proto do značné míry Lajčákovo dílo. Češi a Slováci by si jeho příběh měli zapamatovat. Ukazuje, že i jeden člověk z malé nové země může pozitivně „zavrtět psem“.
O autorovi| Kateřina Šafaříková, stálá zpravodajka LN
