Neděle 26. května 2024, svátek má Filip
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Boural posvátné krávy

Česko

Jsou kritici, kteří nevzbudí žádné emoce: prostě jen popíšou, co v knize či filmu je a jakou míru zábavy lze očekávat. A jsou kritici, kteří formulují vyhrocené soudy a co chvíli někoho nadzdvihnou ze židle. Mají-li své výroky podloženy pevným názorem, můžeme je číst ještě po desítkách let a tak či onak se s nimi vyrovnávat. Právě tak psal Andrej Stankovič.

Andrej Stankovič (1940– 2001), zvaný mezi přáteli Nikolaj, nepůsobil jako kritik dlouho. Filmové kritice se začal soustavně věnovat až jako padesátiletý koncem 80. let (jeho první text vyšel o dvacet let dřív v časopise Tvář, za normalizace se odmlčel, jen zřídka publikoval v samizdatu). To už však měl za sebou dílo považované mnohými za jeho počin nejzásadnější: první a po dlouhou dobu jedinou monografii o katolickém nakladateli a mysliteli Josefu Florianovi.

Stankovič byl mezi kritiky vzácným jevem: psal, co si skutečně myslel. To vskutku není obvyklé. Častěji s filmovými či literárními kritiky zažijete, že si v družné zábavě nad sklenkou vína pouštějí pusu na špacír a nemají pro to či ono dílo dobrého slova. A druhý třetí den vyjde z jejich pera „seriózní a vyvážená“ recenze – tedy instantní, nikoho neurážející názor, u něhož byste stěží poznali autora, kdyby nebyl podepsán.

Je zkrátka nutné přizpůsobit se publiku – nelze připustit, aby v novinách vycházely zdrcující odsudky obecně oblíbených filmů či knih. Čtenářstvo by se mohlo cítit dotčeno, že mu kritik vlastně vytýká hloupost a zálibu v kýči. Všichni jsou nakonec spokojeni: i filmaři počítají s mírnou kritikou v mezích zákona. A ti nekomerční vědí, že kritika na ně nasadí přísnější měřítka: u nich může ukázat drápy, protože zde publikum – tedy čtenářstvo – nesouhlasně nezamručí.

Ve Stankovičových textech je přímo bytostně cítit, jak mu bylo podobné uvažování cizí. Šlo mu „o odpor k tomu, nechat se zglajchšaltovat, převést na nejnižšího společného jmenovatele tržního kulturního provozu, jímž je skrytá reklama sloužící produkčnímu průměru, doprovázená udržováním,dobrých vzájemných vztahů‘, oportunismem vůči všem mocným a dál už nic“. Ačkoliv tento postoj považoval za „normální kriticismus“, podobnou kritickou maximu lze naplňovat jen v případě, že se kritik nemusí psaním do novin živit – protože to s sebou nutně nese kompromis.

Ostatně Stankovič si tuto situaci zažil na vlastní kůži: Jím vedená kulturní týdenní příloha Lidových novin Umění a kritika byla nabita nekonformními texty, ale dělat ji, jak chtěl, mu bylo souzeno jenom několik měsíců v letech 1999 až 2000. Noviny daly v zásadě přednost „běžným“ kritickým článkům, v nichž autoři popisují danou věc „technologicky“ bez většího osobního zaujetí.

Už žádné zombie Právě vyhraněně nekompromisním kritickým pohledem na svět se vyznačoval objekt Stankovičova „vědeckého“ zájmu Josef Florian, který od roku 1903 téměř čtyřicet let za nesmírné osobní oběti – protože nebyl ochoten ke kompromisům spojeným s běžným podnikáním – vydával krásně vypravené knihy, dnes sběrateli velmi ceněné.

Monografie Okradli chudého vznikla jakoby náhodou: Stankovič si jako věčný student na katedře knihovnictví měl vybrat téma diplomové práce a zvolil Floriana kvůli tomu, že nešlo o době poplatné téma a že „projde, protože ty zatracený bibliofilové maj mocnou lobby“. Práce se nakonec rozrostla do nejrozsáhlejší diplomky v dějinách katedry, neboť Stankovič vypracoval i kompletní bibliografii Florianova vydavatelství. Samotná studie bez bibliografie později vyšla v samizdatu (zřejmě jako jediná diplomová práce) i v exilovém nakladatelství Opus Bonum, před deseti lety jsme se dočkali prvního „oficiálního“ vydání ve Votobii (nyní vychází poprvé společně s bibliografií, což jistě ocení badatelé a sběratelé, na straně druhé tento počin budí pochybnosti: nebylo by šťastnější ji digitalizovat?). Jde o dílo vpravdě zásadní a iniciační – dlouho bylo jediným pramenem o Florianově díle.

Stankovič i Florian měli hodně společného – nejen neochotu slevovat ze svých nároků, ale i způsob, jakým své názory formulovali. Stankovič přitom v monografii o Florianovi svým způsobem předjímal i svůj osud. Florian ke konci života částečně nahlédne marnost svého úsilí a je ochoten přijímat do té doby nemyslitelné kompromisy (z hlediska vnějšího pozorovatele však šlo o kroky takřka neznatelné). I Stankovič byl ke konci života nucen jako redaktor psát rutinní texty do novin, byť jeho osobitost se z nich nevytratila nikdy (a editor třetí knihy jeho spisů, shrnující kritické texty, Michael Špirit mohl na chvíli zapomenout na svou averzi k masmédiím a zařadit do svazku i jeho tehdejší glosy a fejetony). Tatam však byla doba, kdy Stankovič mohl v Lidových novinách (konkrétně 6. ledna 2000) zveřejnit glosu historika architektury Zdeňka Lukeše s proslulou zmínkou o plánovaném vystoupení Karla Gotta na Expu: „Tento zombie mne pronásleduje od dětství. Od poloviny šedesátých let kazí vkus už několika generacím. Teď ho pojede kazit Němcům do Hannoveru.“ Na takto formulovaných kritikách – byť Lukeš přesně vyjádřil pocity jedné generace – ulpí napříště nálepka: „Příliš silné na denní tisk.“ Film jako orgie kýče Stankovič vždy pobuřoval svým solitérstvím. Nebyl ochoten si kupovat přízeň čtenářů ani profesních kolegů tím, že strhá filmy, u kterých se to tak nějak očekávalo. Naopak, často si ke svému kritickému zkoumání vybíral díla, která mnozí lidé považují za součást svého vzdělání. Ostatně svou „kritickou dráhu“ začal před třiceti lety článkem o Menzelových Ostře sledovaných vlacích: „Ačkoli Menzelova invence není ani zdaleka tak bohatá jako Hrabalova, k podstatné dokonalosti kýče má film mnohem blíže než novela i literární scénář: v tom, jak neefektně,,skromně‘ a tvrdošíjně těží z každého podstatně kýčovitého motivu, co se vytěžit dá (např. pro film – proti novele – je zvlášť příznačné rozvinutí paralelních řad erotických příběh,zajíce‘ Miloše,,kance‘ Hubičky a bezzubého chlípníka přednosty, představujících ve své konfiguraci ono neustále se opakujíc,věčně lidské‘).“ Stačí jedna věta, a Stankovič boří ustálené představy. A možná ani nejde o to, zda má či nemá pravdu, jako o to, že se s jeho postřehy musíme nějak vyrovnat. Jinými slovy: nemusíme se Stankovičem souhlasit, ale nemůžeme jeho výroky ignorovat.

Citovaná věta o dokonalosti kýče je klíčová: nic nesnášel Stankovič víc než kýč. Přesněji: nic nesnášel víc než kýč, který se k vlastní kýčovitosti nepřiznává (jinak totiž může být sám o sobě hodnotou, ne náhodou byla za komunismus u Stankovičů Svépomocná lidová knihovna brakové literatury Hrobka – položertem polovážně míněná půjčovna „béčkových“ knih). Právě kýč byl jedním ze Stankovičem nejčastěji užívaných slov. „Proč, když Osvětim přežila taková věc jako kýč, by neměl přežít Bůh?“ řekl jednou nakladateli svých nynějších spisů Robertu Krumphanzlovi, čímž mimochodem odhalil barvotiskovost oblíbené moudrosti, že po holokaustu už není žádný Bůh.

Stankovič přitom tento termín neužíval bez rozmyslu, vždy zdůvodnil, proč jím to či ono dílo častuje. Používal ovšem přirovnání, jež některé natolik rozzuřovala, že ho neváhali označit za nepřítele českého filmu. „Podle mého názoru se jedná o ideologického fanatika a v oblasti filmu totálně diletující, výstřední póvl... Osobní přínos Stankoviče pro českou kinematografii spočívá v mnohaletém urážení jejích tvůrců a nicotných nevzdělaných rozkladech, psaných kostrbatým slohem, netalentovaného a nenávistného individua,“ napsal o něm režisér Jan Hřebejk poté, co Stankovič upozornil na absurdní místa ve scénáři filmu Musíme si pomáhat. Pro rozlišení sprostoty a regulérní kritiky je ovšem signifikantní fakt – na který upozornil kritik Jiří Peňás – že Stankovič na rozdíl od Hřebejka v celé kritice pouze jednou užil výraz, který by bylo možné označit za expresivnější, a to: „U všech čertů!“ Kritik houbařem, houbař kritikem Ačkoli byl Andrej Stankovič vnímán jako drsný kritik, on sám se často před určitými hranicemi zastavil. „Nepovažuji svůj kriticismus za něco, před čím musí všechno ostatní stranou. Nemohu slevit v disciplíně, ale mohu mlčet, mohu o některých dílech nebo lidech nepsat,“ řekl Petrušce Šustrové v rozhovoru nazvaném „Bourání posvátných krav je součástí naší každodenní řeznické práce“, který lze považovat za jakési vyznání kritické metody.

Takto třeba nepsal o filmu Kolja, vážil si totiž Zdeňka Svěráka za to, že ve svém divadle nechal dál hrát Jana Kašpara, který skončil po úraze na vozíčku. Jako by tím naplňoval jiným způsobem věty, které sám napsal o Florianově spolupracovníkovi Josefu Polákovi. Ten měl podle něj dar „vzácného spojení nebojácného soudu s až úzkostlivou ohleduplností, aniž by se obojí směšovalo, tím méně pak znehodnocovalo“, což „lze označit za spravedlnost v tom nejúplnějším slova smyslu“. Stankovič vlastní mlčení o určitých lidech považoval za nedostatek své kritické práce, který však byl ochoten podstoupit: „Vždycky jsem byl toho názoru, že sentiment je koneckonců také důkaz lidskosti.“

V této souvislosti bohužel vyniká, že o co víc svazek Co dělat, když Kolja vítězí staví Stankovičovi pomník jako kritikovi, o to víc ořezává jiné rysy jeho osobnosti. Podstatná část jeho díla, tedy jeho básně, teprve vyjde, kdo však soustavněji sledoval Stankovičovy texty, ví, že se těžko odděluje Stankovič-kritik od Stankoviče-glosátora, houbaře, autora bonmotů, vypravěče historek…

Zatímco u jiných autorů lze zpravidla ostře vnímat hranici mezi veřejným a privátním, u Stankoviče to možné není. Sbírání hub je v jeho podání stejně důležitou činností jako práce kritická. A dokonce je mezi nimi určitá souvislost – když Stankovič referoval o krátkometrážním snímku Houba Jaroslava Janečka, zálibně citoval následující postřeh: „Plodnice houby vyrůstá skokem, a stejný skok představuje také, když z podvědomí vytane myšlenka.“ Právě takovým náhlým chrlením myšlenek byly i mnohé Stankovičovy kratší texty či jejich zárodky. Michael Špirit je však uzavřel do poznámkového aparátu, některé necituje vůbec.

V souboru publicistických textů tak chybí víc Stankoviče-člověka, který v jediné historce trefně popíše absurditu minulé doby: „V mykologickém sborníku 1952 se objevil článek českého příslušníka, který se prohlásil za Volksdeutsche a sloužil na německý ponorce... Vynořil se na ostrůvku poblíž Norska ... a byl okouzlenej neskutečným množstvím nádhernejch hub. Sebral je ... a zanořil se do oceánu. Kdyby to bylo cenzurováno, autor by byl patrně popraven.“ Boj proti kýči je věčný „Byl v lese rád sám, nesnášel sváteční sběrače a raději houbařil mimo sezonu a soustředil se na vzácné druhy anebo takové, jimi,normální‘ návštěvník lesa pohrdá – jakési houbové outsidery,“ vzpomínal na Stankoviče před časem Zdeněk Lukeš. A nejen houbař, ale i Stankovič-kritik byl vlastně outsider. Nevytvořil žádnou kritickou školu a jako vyhraněná osobnost vlastně ani nemohl – stejně jako jím milovaný Josef Florian. Jedinou metodou byli oni sami, v jejich textech je zřejmé, že za ně ručily osobnosti se silným názorem.

Určitou blízkost jejich kritického náhledu na svět lze zpozorovat kupříkladu na Florianově komentáři k básni Osud od Karla Dostála Lutinova. Autor si v ní stěžuje, jak do větrů všedního žití nese kalich umělce, který mu ze všech stran lidé zhášejí, že jej nestačí chránit dlaněmi: „A nucen jsem meč třímat pravicí, pod paždím svírat kalich, matriky a světlo moje větrem blikotá: kdo chápe moje těžké poslání?“ Florian k tomu sarkasticky poznamenává: „Zvláštní peklo: Do větrů nosit kahan a dbáti, by nezhasl; předně, čím ho nésti? Dlaněmi (kolik jen dlaní třeba, když se všech stran lidé foukají) a pravicí přece nutno třímati meč: A ten kalich pod paždím! Maně se mi vynořuje … obrázek v kalendáři,Poutníku‘ od Stýblů v Praze, kde mistr Potěh právě tak pod paždím svíral symbol svého úsilí, botu.“ Kdybychom si odmysleli autora vysmívané básně i archaické infinitivy, mohli bychom výrok s klidem přisoudit Stankovičovi. Nedokládá to, že by jakkoliv Floriana napodoboval. Dokazuje to pouze, že kýč, a tedy i boj proti němu, jsou věčné.

***

Andrej Stankovič

Co dělat, když Kolja vítězí Editor Michael Špirit. Jako třetí svazek Spisů Andreje Stankoviče vydala nakladatelství Triáda a Revolver Revue, Praha 2008. 700 stran. Josef Florian a Stará Říše Editorka Lucie Bartoňová. Jako druhý svazek Spisů Andreje Stankoviče vydalo nakladatelství Triáda a Edice Vysočiny, Praha 2008. 1140 stran. Portrét: Andrej Stankovič Revolver Revue 69/2007, s. 163–233

Všechno je jinak jen já jsem sviňák

To se mi osvědčuje celý život. Už jsem byl disident, když jsem složil tuhle básničku, a tak předpokládá m, že to asi bude mít něco společného. Sviňáci jsme pr oto, že ne respektuje me pravidlo konce 20. století, které zní: nelišit se. Celý živ ot se lišíme, proto jsme sviňáci. Kdo se liší, ten je sviňák. Máte pocit, že v y se nelišíte? Já mám celý život pocit, že se liším. Disidenství je spíš vedlejší příznak toho lišení se, asi by sam o o sobě vůbec nevadilo, kdyby se člověk nelišil. Jsou přece případy disidentů, kteří se neliší, a pak je všech no v pořádečku...

Ukázka z rozhovoru Petrušky Šustrové s Andrejem Stankovičem Bourání posvátných krav je součástí naší každodenní řeznické práce (Revolver Revue 1996, nyní v knižním souboru Co dělat, když Kolja vítězí)

Nic nesnášel víc než kýč, který se k vlastní kýčovitosti nepřiznává... „Proč, když Osvětim přežila taková věc jako kýč, by neměl přežít Bůh?“ řekl jedn„ ou.

O autorovi| KAZIMÍR TUREK, Autor je recenzent

Autor:

7 tipů, jak na citlivé zuby v těhotenství
7 tipů, jak na citlivé zuby v těhotenství

Hladina hormonů v těle se v průběhu těhotenství mění stejně jako chutě a jídelníček. Mnoho těhotných také trápí časté nevolnosti. Následkem toho...