Počátkem září se v Praze konala konference Mír, demokracie a lidská práva v Asii. Byl to vlastně dalajlamův nápad. Debata o demokracii a osudu minorit v nesvobodném světě je jeho práce a Nadace Forum 2000 je v poslední době nejlepší místo v Evropě, kde ji vést.
Na recepci dorazil dalajlama ve svém mnišském šatu a v temně červených polobotkách. Neměl připravenou ani větu a řeč zahajoval smíchem. Sál byl plný fascinovaných lidí, z nichž někteří ho přišli spatřit a jiní si přišli pro požehnání – jako Američanka, jež stála vedle mě. Mezitím se nejslavnější mnich na světě snažil říci, že konference nesmí skončit jen fotografiemi a přípitky.
Dalajlama mluví v holých větách, které znějí evropskému člověku – zvyklému na verbální piruety – až banálně, ač jimi shrnuje celoživotní řetězec přemýšlení o emocích, egoismu a věčnosti. Otevři svoje srdce.
Měj soucit nejen s přáteli, ale se všemi. Všechno záleží na úmyslech… Kolem něj se rojili zástupci delegace Tibetského úřadu v Evropě, všichni v bezvadně padnoucích oblecích. Šéf mise, čerstvý ve své funkci, byl pěkně nekompromisní.
Mně úsečně zatrhnul rozhovor s bratrem Jeho svatosti. Nehrál na velkorysé úsměvy a tajuplnou výstřednost mnišských šatů. Pravý kádr. Tihle lidé nepěstují jaky, ale mávají diplomy ze západních univerzit. Často byli vysláni z Tibetu a Indie jako děti a západoevropskou uhlazenost nasáli na internátech. Mrzelo mě to, ale ve vší úctě, na takových chlápcích totiž visí budoucnost Tibetu.
Jeden z nich byl výraznější než ostatní. V šedém obleku a kadeřemi barvy pepře a soli nad zlatým obličejem vypadal jako filmová hvězda. Držel se kolem dalajlamy a soustředěním neustále přivíral oči. Požádala jsem ho o rozhovor. Sedli jsme si na zídku za kostelem svaté Anny a on se představil jako Kelsang Gyaltsen, vyslanec Jeho svatosti dalajlamy v Evropě. Žije v Curychu a právě jeho poslal dalajlama už osmkrát na misi do Číny. Narodil se v Tibetu, když mu bylo šest, jeho rodina utekla do Indie a v jedenácti letech byl vyslán do Švýcarska. Dnes je mu osmapadesát, a ač je ve službách dalajlamy celý život, cítí se být švýcarským Tibeťanem. Pečlivě mi popsal osmero oficiálních setkání s čínskou vládou od prvního v roce 2002 po poslední vloni v listopadu. Diskuse mezi Tibeťany a Číňany trvají v Pekingu zpravidla den, ale předtím je až čtrnáct dní čínská vláda vozí po velkoměstech Číny a chlubí se pokrokem. Aspoň se tak prý Kelsang Gyaltsen podíval i do Tibetu. Ale je to smutné, kláštery jsou bez života a Lhasa vypadá jako kterékoli jiné čínské město. Tibetské memorandum o autonomii nakonec čínská vláda pravidelně odmítne s tím, že se v něm beztak skrývá nárok na nezávislost.
Ve svém článku pro Phayul, tibetský exilový server v angličtině, se v New Yorku usazený absolvent MBA Tsewang Namgyal zabývá tím, co dělat po smrti dalajlamy, což ostatně činí většina tibetských intelektuálů. První dva týdny světového smutku by prý Tibeťané měli využít ve svůj prospěch, dokud jej nevystřídá zármutek po někom typu Patricka Swayzeho. Především ale nabádá mladé Tibeťany, aby se dali na studium buddhismu a procvičování mysli k jejímu osvícení. Jednak kvůli světu, protože buddhismus je atraktivní vývozní artikl, a pak také kvůli sobě, aby po smrti dalajlamy udrželi nervy na uzdě.
Tsewang Namgyal je americký Tibeťan, oficiálně první, který sloužil v americké armádě. Kelsang Gyaltsen považuje za svůj druhý domov Švýcarsko. Oba čeká zajímavá debata, v čem vlastně spočívá jejich identita a zda právě kultura a náboženství je to, co definuje jejich národ. Budou Tibeťané Židy nového věku a svoji kulturu udrží po další staletí v diasporách mimo vlast? Nebo se budou po náhorní plošině prohánět v SUV a oblecích od Armaniho? Civilizace je jako infekce, a kdo se s ní dostane do kontaktu, neodolá. Pokud by však tibetské elity zasahovaly do osudu své vlasti ze závětří Švýcarska, co v ní zbude? Otázky vydají na další konferenci. Vyhraným bojem s Čínou záchrana Tibetu pro Kelsanga a jeho kolegy teprve začne.
autorka je redaktorkou Pátku koláž sak
