Eva Eisler svým ocelovým designem proslula po celém světě. S dámou břitkou jako její šperky o pravidlech newyorského ostrova, osvobození od ošklivosti a jistém mahárádžovi
Vcházíme po točitém schodišti do malostranského bytu, na jehož malé terase trůní objekt připomínající ohromný ocelový květ. „O čem si budeme povídat? O životě? Můj život je moje práce,“ vítá mě Eva Eisler, která je (ostatně jako většina umělců na světě) oblečená celá v černé. Všimnu si visačky známého japonského návrháře, jehož industriální styl se rozhodně neodváží nosit každá žena, Yohjiho Yamamota. Ruku paní Eisler zdobí výrazný kovový prsten. Právě díky šperkům se proslavila. Prodávají se v nejznámějších design shopech po celém světě (v Praze je můžete koupit v obchodě galerie DOX) a jsou součástí mnoha sbírek designu a moderního umění.
Minimalisticky vybavený byt nezapře, že v něm bydlí dva architekti. Manželem paní Eisler je John Eisler, Brit, s nímž se seznámila v Praze. Spolupracoval například na návrhu novofunkcionalistického obchodního domu Máj na Národní třídě v Praze nebo na rekonstrukci Veletržního paláce. V roce 1983 dostal nabídku od prestižního architektonického studia Richarda Meiera a spolu s manželkou a dvěma malými syny se přestěhoval do New Yorku. Dnes jsou zpátky v Praze. „Na spolupráci se svým mužem se těším, budu se podílet na interiérech, nicméně napřed musí dokončit své samostatné zakázky,“ Eva Eisler nalévá bílé víno. Usazuje mě do tmavé kožené sedačky. Na nízkém stole leží několik jejích děl – kromě šperků i kovové minimalistické mísy, jež vyrábí známá německá designová firma Mono.
V New Yorku se Eva Eisler architektuře, své životní lásce, věnovat nemohla, a tak navrhovala šperky – které dnes nosí třeba první dáma světové architektury Zaha Hadid. Později také interiéry či nábytek. V poslední době se velmi cílevědomá žena, která se nebojí říct svůj názor, věnuje i organizování výstav. Připravuje expozici šperků Cartier na Pražském hradě a ve své oblíbené galerii DOX v těchto dnech uvádí výstavu českého umění a designu Moje Evropa. Oslovila české designéry a výtvarníky všech generací, aby vytvořili libovolný objekt. Všechny se vejdou do vitríny, kterou sama navrhla – je dlouhá 25 metrů a dva metry vysoká.
Nakonec jsme si s Evou Eisler povídaly několik hodin… o designu, architektuře, ale i proměnách New Yorku a taky o jejích žácích. Vede ateliér K. O. V. (Koncept-ObjektVýznam) na pražské VŠUP a se studenty všech ateliérů připravuje výstavu v Miláně.
* Jak se stane, že žena, která žila čtvrt století v New Yorku, začne organizovat výstavy pod záštitou Evropské unie?
Myslím, že můj postoj k umění a designu je lépe chápán v zahraničí než zde. Oslovili mě přímo z kulturního oddělení Evropského hospodářského a sociálního výboru v Bruselu. Jako model pro výstavu jsem si vzala svoji zkušenost z New Yorku. New York podle mě funguje jako zmenšený model demokratického světa, kde spolu žijí lidé všech národností. Na relativně malém ostrůvku země se lidé vzájemně respektují, tolerují, soutěží spolu a obohacují se. A také vědí, že musí dodržovat základní etická pravidla – nepomlouvat, neosočovat, protože to se vždy vrátí.
* V posledních letech žijete v Praze. Když jste sem začala jezdit v polovině 90. let častěji, co vás jako architektku překvapilo?
Po pádu komunismu architekti nenavázali tam, kde se přetrhla nit před druhou světovou válkou. Po sametové revoluci se pustili do podivných experimentů. Co to bylo za styl? Naštěstí mladá generace už si to uvědomila a zpětně navazuje na to, na co měli navázat starší architekti před 20 lety. Nesmíme zapomínat, že architektura je komplexní věda, která obnáší vše od počáteční kresby až po stavební a řemeslné detaily. A jak se říká, Bůh je v detailech. Mám pocit, že řemeslo se pomalu vytrácí. Proto připomínáme studentům ve škole, že je důležité řemeslo ctít, znát a zvládnout.
* Ovlivňuje ta přetržená nit i vztah Čechů k designu?
Nejde jen o design, jde o společnost jako takovou, o osvícené firmy, o průmysl, o vzdělané konzumenty. Pokud se všechny složky nepropojí, vždy tu bude něco nefunkční, vždy tu budou mezery jako po chybějících zubech. Mladých talentovaných umělců a designérů jsou desítky. Ale kde jsou jejich galeristé? Kde jsou jejich sběratelé? Zdá se mi, že lidé postrádají pocit sounáležitosti a zodpovědnosti za společnost. Chtělo by to ale deset životů, abych to vše nějak dokázala sdělit, abych alespoň něco mohla ovlivnit. Měli bychom se všichni snažit o maximální kvalitu. Já osobně se snažím jít příkladem, stejně jako jdou rodiče příkladem svým dětem.
* Šperk lidé často nevnímají jako design, ale jako investici do diamantů. Jak to vidíte vy?
Koupit diamanty je v pořádku, to je opravdu velmi dobrá investice. Ale je pravda, že hodnota šperku by měla být nejen v kamenu, ale i v dobrém designu.
* Pokud vím, s drahými kameny ve svých návrzích nepracujete.
Není to pro mě důležité. Existují ale sběratelé, kteří mě o práci s kameny požádali. Teď například letím za jedním do Londýna. Takoví sběratelé přinesou rodinnou sbírku s tím, abych vytvořila nový, současný šperk. Na nabídku ale kývnu pouze v případě, když vím, že klient je dostatečně statečný na to, aby dokázal nosit mé věci, které jsou na hraně nositelnosti. Není nic zvláštního nebo ojedinělého na tom, předělávat design starých šperků. Věčný je jen kámen, ne to okolo.
* S drahými kameny je spjata i firma Cartier, jejíž výstavu na Pražském hradě připravujete. Líbí se vám její šperky?
Kvalita kamenů a řemeslné zpracování pocházející z dílny Maison Cartier nemá konkurenci. V létě jsme navštívili hlavní dílnu v Paříži, kde vznikají práce na zakázku a originální kolekce, která je každý rok navrhována na základě zvoleného tématu. Současné návrhy jsou na můj vkus příliš eklektické. Dnes má Cartier novou skupinu klientů, která vyžaduje stále nový styl, nový doplněk k módě. Už to není klasický styl navržený pro královny, hollywoodské hvězdy, dcery průmyslových magnátů a indické mahárádži. Nedávno jsem se seznámila se sběratelem, který žije napůl v Londýně a napůl na Blízkém východě. Ten se zamiloval do vkusu jednoho indického prince, který žil ve 20. letech, studoval na Oxfordu a zajímal se o umění, architekturu i design. Obrovské diamanty si nechával osazovat Cartierem do nádherných, nadčasových designů. Výstavu bych chtěla postavit nejenom na pohádkových špercích, ale i na příbězích klientů, kteří ke Cartier přicházeli. Například jedna slavná mexická herečka přijela do Cartierova sídla v Paříži s mládětem krokodýla, které mělo být modelem pro náhrdelník. Položila ho na stůl designérovi a řekla: „Pospěšte si, ta potvora totiž hrozně rychle roste.“
* Kde mimochodem máte vy své starší designy, které jste navrhovala ještě v Československu?
V krabicích. Některé ty krabice jsem ještě ani nerozbalila. A asi víte, že říkám, že když někdo nechá krabici rok neotevřenou, měl by ji vyhodit. (usměje se)
* Když jsem vám telefonovala, nechtěla jste v rozhovoru pro Pátek mluvit o šperku. Proč?
Víte proč? Šperky jsem si v mládí dělala hlavně pro sebe. Více jsem se jim začala věnovat až v New Yorku, kdy už jsem měla dvě malé děti. Pak mě vlna zájmu galerií i sběratelů strhla. Ale navrhovat šperky nikdy nebylo mým životním cílem. Vždy jsem chtěla dělat monumentálnější prostorovou tvorbu, pracovat v architektuře, designu. Jenže když si získáte jméno v nějakém oboru, lidé vás s ním stále dokola spojují. Klidně bych mohla v příštích padesáti letech řídit lokomotivu, ale stejně bych byla ta, která dělá šperky. Šperk je dnes pro mě jedna disciplína z těch, co mě zajímají. Je to jeden z elementů v prostředí, které spoluvytváříme.
* Podle čeho volíte materiály, z nichž vyrábíte šperky?
Mým oblíbeným materiálem je už mnoho let nerez ocel. Je to pevný, odolný materiál, svými vlastnostmi ideální pro jednoduchý exaktní tvar. Chtěla bych ale začít experimentovat s odléváním hliníku i oceli. Zajímá mě sklo a jeho kombinace s kovem. Objevit, jak se tyto dva materiály mohou setkat v nečekané, ale zároveň archetypální formě.
* Kreslila jste si jako malá?
Má matka vystudovala na akademii výtvarných umění u Cyrila Boudy. U nás se hodně kreslilo, chodilo na výstavy, mluvilo o významných umělcích. To samé jsem pak dělala já se svými dětmi. Ale vždy v životě přijde okamžik, kdy se člověk začne rodičovským doporučením zpěčovat, kdy si řekne: To vše musím vymazat z hlavy, musím si najít vlastní cestu. A pak, za nějakou dobu, přijde na to, že se vrátil k tomu, co se naučil v dětství a mládí, pod vlivem rodičů.
* Navrhujete i interiéry. Jak vypadá vaše spolupráce s klientem, který v něm bude bydlet?
Musím ctít potřeby klienta, musím ho pochopit, ale často mu i otevřít oči. Designér má za úkol prostor osvobodit a zároveň ho přiblížit osobnosti klienta. Často začínáme tím, že sbíráme ukázky věcí, objektů, prostorů, nábytku, nejrůznějších detailů, krásných věcí. Jako ve filmu Mechanický pomeranč, kde člověka zahltí ošklivostí, my se ho snažíme naočkovat krásou, aby začal samostatně vnímat tvar, prostor, světlo.
* Mnozí architekti si staví domy jako manifest své práce. Jak to máte s bydlením vy? Moje děti, když byly mladší, si stěžovaly, proč musí žít v manhattanské galerii. Každý měl samozřejmě svůj pokoj. Říkala jsem jim: „U sebe si dělejte, co chcete, ale společný prostor má být oproštěný od nánosů, musí být čistý a praktický, aby se dobře udržoval, aby se tam člověk cítil svobodně.“ Jakmile věci přestanete vnímat, jakmile vám překážejí, dejte je do bazaru. Vše, co nás obklopuje, bychom si měli uvědomovat a mít k tomu pozitivní vztah.
* Jak vzpomínáte na svůj první byt v Myslíkově ulici?
Když mi bylo něco málo přes dvacet, moje kamarádka se odstěhovala do Anglie a přenechala mi svůj byt. Tenkrát jsem ho celý vybourala a vytvořila z něj jeden prostor. Jeden teoretik umění pak napsal, že jde o první pražský minimalistický byt. Pojem minimalismus byl v té době uplatňován především v sochařství a malířství. Už tenkrát jsem měla ráda prázdný čistý prostor. Interiér vnímám jako prostorovou kompozici, která musí být vyvážená jak tvarově, tak materiálově. Ten, kdo v něm žije, chce mít kolem sebe své osobní věci, věci, které mají význam jen pro něj. Cílem je najít pro tyto věci to správné místo, aby vynikly. Každá věc, i když je zdánlivě ošklivá, se stane krásnou, když pro ni vytvoříme správné prostředí.
* Hodně se mluvilo o vašem newyorském salonu...
Už jsem přemýšlela, že bych něco podobného zorganizovala tady v Praze, ale není čas. Pozvat někoho jednou za čas není to pravé, mnohem přirozenější je, když různí lidé vědí, že na nedělní brunch první víkend v měsíci můžou přijít kdykoliv, třeba i neohlášeně. Zvyknou si na to, každý přináší pozitivní energii a nějaké kulturní sdělení. Rozhodně to není tak, že by si lidé jen sedli a čekali, že je budeme bavit. Prozatím nemám v Praze vhodný a dostatečně velký prostor.
* Koho jste zvala?
Ráda dávám dohromady lidi z různých profesí. Konverzace je tak mnohem zajímavější. Často to byli umělci, sběratelé, ale také inženýři, architekti, teoretici umění, matematici. Především však přátelé z celého světa. Jednou jsem prostřela k večeři, kde každý měl vlaječku podle země, ze které pocházel.
* Proč vlastně máte britské a ne americké občanství?
Získala jsem ho sňatkem. Odmítla jsem stát se americkým občanem. Kdyby byl New York nezávislý stát, klidně a ráda bych přijala jeho občanství. Můj muž byl opačného názoru, říkal, že člověk se má stát občanem té země, kde žije, aby mohl volit. Jenže v New Yorku stejně všichni volí demokraty. Můj hlas navíc by nehrál tak důležitou roli. Možná kdybych žila někde v Texasu, měla bych k tomu jiný postoj.
* Jak se změnil New York v očích designérky?
Když jsme přijeli do New Yorku, nedala se v něm koupit dobrá káva, o chlebu ani nemluvě. Nebo stoprocentní bavlněné tričko. Zkrátka 70. léta se svou nekomfortností se tak nějak vloudila do let osmdesátých. Ale to se postupem času změnilo. Do New Yorku přišla sofistikovanost spolu s architekturou, designem, jídlem, vůbec s přístupem k životu. Podle mě poslední šťastná léta byl konec 90. let, pak už vše začalo být o penězích. Jako by se začala vytrácet upřímnost, svoboda. A vše vygradovalo po 11. září – naši přátelé papouškovali komentáře, že nám teroristé berou svobodu. Divila jsem se. Svobodu vám nikdo vzít nemůže, tu máte v sobě.
* A co bydlení v New Yorku?
Cena realit vyletěla nahoru. Umělci, kteří bydleli v 70. letech v Soho, se stěhovali do Brooklynu, protože Soho osídlili finančníci, sběratelé, značkové butiky a lidé z New Jersey tam jezdili na výlety. Seriózní galeristé přestěhovali galerie do západní Chelsea, bývalé přístavní čtvrti, kde našli klid a způsob, jak rekonstruovat tamní monumentální industriální budovy. Architekti nechávali stropní konstrukce a betonové sloupy v surové formě. Prostory ve finále působí impozantně a jsou vhodné k prezentaci nového umění, které vyžaduje prostor.
* A vznily lofty.
Loftový styl začal už v Soho, jen v jiném měřítku. Byly to menší domy s litinovou konstrukcí, vše bylo tak trošku ušmudlané a improvizované. Loftový styl v Chelsea jsou velkorysé, otevřené minimalistické betonové prostory. A loftový styl bydlení začal zpětně ovlivňovat způsob bydlení v činžovních domech, lidé začali bourat zdi, vytrhávat parkety, lít beton na podlahy a zařizovat kuchyně industriálními spotřebiči.
* A jak se změnil jejich životní styl?
Američani houfně objevili Evropu – dobré kafe, dobré evropské jídlo. Změnil se design kuchyní, protože se rozhodli, že začnou vařit. A když něco dělají Američané, dělají to ve velkém – knihkupectví byla plná kuchařek, začaly vznikat specializované obchody s jídlem, televizní pořady. Newyorčané musejí stále něco objevovat, neustále komunikovat. Newyorská společnost není stabilní jako v Praze, kde na vernisážích potkáváte stále stejné lidi. Tam ne, tam vyjdete z domu a už se těšíte, koho nového poznáte.
* Proč jste se vrátila?
Po ‘89. nás nenapadlo, že bychom se přestěhovali do Prahy. Jenže začala stonat má matka a já za ní jezdila stále častěji. Můj muž se pak po 20 letech partnerství u slavné architektonické firmy rozhodl založit si firmu vlastní. A zakázky dostával v Evropě a Česku a zde začal pracovat. Postupem času jsme dospěli k názoru, že nelze žít na dvou kontinentech. Člověk si pořádně neužije ani jednoho místa. Přesídlili jsme do Evropy, vnímáme ji jako celek.
* Emeritní ředitel Guggenheimova muzea Thomas Messer o vás řekl, že k jednoduchosti svého vyjádření jste se musela dopracovat. Bylo období, kdy jste ve svých designech musela ubírat?
(přemýšlí) Ale ano. Odjakživa jsem však měla silný vztah k jednoduchým věcem. Jsem taková i v životě – mám ráda jasnost, přímost. Když musím řešit nějaký problém, snažím se najít tu nejsnazší a nejlogičtější cestu, jak ho vyřešit. A tak je to i v práci. Spíš v poslední době zjišťuji, že jsem někdy netrpělivá. Začínám si připadat jako můj otec. Byl geniální a nechápal, že někteří lidé myslí pomaleji. Je nepříjemné na sobě vidět vlastnosti rodičů, které jsem v mládí moc nechápala. Ale třeba je to jen mé krátké životní období. Doufám.
***
Mexická herečka chtěla náhrdelník od Cartiera. Přivezla do Paříže mládě krokodýla a řekla: „Pospěšte si, ta potvora hrozně rychle roste.“ Naši přátelé v New Yorku po 11. září papouškovali slova, že nám teroristé berou svobodu. Tu vám ale nikdo vzít nemůže, tu máte v sobě. ”
O autorovi| EVA HLINOVSKÁ, eva.hlinovska@lidovky.cz
