Středa 17. dubna 2024, svátek má Rudolf
130 let

Lidovky.cz

Byla tak krásná a plná života

Česko

V hlavní roli tohoto románu je slavná brněnská vila Tugendhat, i když její jméno ve Skleněném pokoji ani jednou nepadne.

Happy end se nekonal. Skleněný pokoj britského autora Simona Mawera byl totiž letos mezi šesti romány nominovanými na Man Bookerovu cenu, avšak držitelem ocenění se nakonec nestal. Už nominace románu, jehož děj se točí kolem brněnské vily Tugendhat, však zaznamenala v českém prostředí poměrně silný ohlas.

Skleněný pokoj je tak dalším příkladem efektu, který rozhodně není českým specifikem a jenž se s rozmáhající se roztříštěností lidských zájmů stále zvyšuje. Totiž každý – v případě Mawerova románu Češi – je potěšen, že si něčeho – zde brněnské vily – co pokládá za své, všiml někdo odjinud – rozuměj autor z Velké Británie. Je to stejně legrační jako pochopitelné. A málokdo tak vhodnou konstelaci samozřejmě chce kazit například poukazováním na snižující se prestiž britského ocenění či na estetické nedostatky románu Simona Mawera.

Skleněný pokoj se díky nakladatelství Kniha Zlín objevil v českém překladu hned ve chvíli, kdy se o letošním držiteli Man Bookerovy ceny rozhodovalo. Takovou pohotovost lze jistě ze čtenářského hlediska přivítat. Navíc tak román vyšel souběžně s uvedením filmu Protektor Marka Najbrta do kin. A u obou děl si lze uvědomit, jak si autoři zasazením příběhu – především – do doby druhé světové války cestu usnadnili, a zároveň zatarasili.

Kdo zde chodil po schodech Co se týče hrozby křečovitého vyznění, vyšel Skleněný pokoj i Protektor ještě poměrně zdařile, ale základní problém spočívá v tom, že život v protektorátu měl určité zákonitosti, které každý zná: za všechny stupňující se šikanování Židů, kteří byli – pokud včas neemigrovali – nakonec odvezeni do koncentračních táborů... A proto je těžké zachovat příběhu historickou pravděpodobnost a zároveň více či méně překvapivou dramatičnost. To, že něco takového je nicméně i šedesát let po válce – a po dlouhé řadě uměleckých děl a faktografických knih věnujících se tomuto tématu – možné, ukázal nedávno Jonathan Littell románem Laskavé bohyně.

Každý, kdo žije v domě postaveném před druhou světovou válkou, jistě někdy přemýšlel, jestli i po jeho schodech kupříkladu v noci dusalo gestapo, aby odvleklo některého z českých odbojářů... To je případ jak budovy Českého rozhlasu, kde pracuje hlavní postava Protektora, tak vily Landauer, jak zní románový pseudonym, ze Skleněného pokoje. Jsou to domy, kterými – použijme to klišé – procházely dějiny.

Jistě, česká literatura má na brněnskou architekturu svého specialistu – romanopisce Jiřího Kratochvila. Ale nutno dodat, že Simon Mawer (1948) se jakožto původně biolog již v jedné ze svých raných knih zabýval Gregorem Mendelem, postavou spojenou s Brnem, a v roce 1997 pak také vydal román Mendelův trpaslík. Ten česky zatím nevyšel, ale k dispozici pro zdejší čtenáře už je jiný autorův román s názvem Jidášovo evangelium.

Vkusně postavený domek Je třeba rovněž přiznat, že Simon Mawer se v poměrně rozsáhlém románu ukazuje jako zručný vypravěč, který dokáže čtenářovu pozornost udržet až do samotného závěru. Jediné, co z příběhu rodiny obývající a poté chvatně opouštějící vilu poněkud neústrojně trčí, jsou pasáže, kdy se romanopisec snaží ukázat puritánství tehdejší doby skrze „nepřístojné“ zmínky o „nepřístojném“ orálním sexu. Jako by se Simon Mawer v těchto detailech až příliš vyžíval a na chvíli pustil uzdu, jíž ovládá poslušně cválající příběh.

Z hlediska současné sezonní románové produkce Skleněný pokoj jistě vystupuje nad průměr. Na druhou stranu jako by britský prozaik příliš spoléhal na exkluzivitu vily Tugendhat – ta ale samozřejmě ještě automaticky nezajišťuje výjimečnost i samotnému románu.

Pro srovnání: Georges Perec v románu Život návod k použití popisuje obyčejný pařížský činžovní dům, román ovšem výjimečný je... Pokud se přidržíme architektonického příměru, pak se vila Tugendhat dá přirovnat k velkým literárním dílům první poloviny 20. století, zatímco Skleněný pokoj je sice vkusně postavený, zároveň však ničím zvlášť výrazný domek.

Ano, při čtení románu má člověk nespočetněkrát chuť se sebrat a do vily Tugendhat se vydat. Ovšem zmíněná tužba je právě důkazem toho, že autor příběh této stavby ve svém románu pouze použil – pokud nechceme říci rovnou využil – stejně jako historii. Což není problém zdaleka pouze Simona Mawera.

Umění má přece opravdu – i když to může znít nepřípustně pateticky – klást otázky, provokovat, nenechat v klidu, zkrátka čtenář má být poté jiný, než byl předtím. Jenže autor má zas pocit, že pokud chce mít dostatek čtenářů, musí se snažit o přesný opak – nekazit pohodu a uchvátit efektním vyprávěním... Jistě, mnozí nedokážou ani to.

***

HODNOCENÍ LN ***** Simon Mawer: Skleněný pokoj Přeložil Lukáš Novák Kniha Zlín, Zlín 2009, 392 stran

Autor: