Pondělí 4. března 2024, svátek má Stela
130 let

Lidovky.cz

Být českým Indem už nestačí

Česko

Písničkář Oldřich Janota píše o historii a přítomnosti české duchovní improvizace

Když během oslav třicátého výročí Relaxace vstoupili na pódium žižkovského Atria její tři mušketýři ve svých bílých úborech, nezbylo než zavzpomínat na přezdívku „sanitka trio“, které se ale těšil jiný duchovně-hudební soubor – Alan Vitouš, Jana Koubková a Vojtěch Havel. Na rozdíl od spartakiádních stejnokrojů, které v osmdesátých letech opěvovala píseň „Modré a bílé průvody mužů / červené šátečky pionýrů / mladý je ten / kdo bojuje...“, jsou tyto bílé úbory něčím víc než jen estetickým prvkem. Svojí řádovou přísností napovídají, že hudba zde má přesah, a to přesah duchovní.

Nostalgický ráz večera navodila už ve foyer výstava fotografií. Pamětníci nepochybně postáli u fotek z Pražských jazzových dnů, mladší návštěvníci mohli obdivovat dodnes působivý romantický image tehdejších meditujících mladíků, dnes už vyzrálých chlapíků s tvářemi zbrázděnými hloubkou životní zkušenosti. A stejně do hloubky vyzrálo jejich muzikantství.

Karel Babuljak, muž s batohem a rastaman, kouzlí na složité osnově strun citery tóny s obratností pohádkového tkalce, Vlastislav Matoušek je v Čechách zcela neobvyklým typem univerzálního hráče. Se stejnou výrazovou hloubkou zvládá jak perkusivní nástroje, tak i náročnou bambusovou flétnu šakuhači. Způsob, jakým prolamuje tonalitu svými vstupy na ni, je až magický. Jako by do filharmonie zasedla sekce talentovaných kostelních myšek a vodních ptáků. Jakousi vzdálenou paralelou takové hudební kultivovanosti by mohl snad být Stephan Micus.

Jiří Mazánek je extatik, „hendrixovský“ kytarista, který své naříkavé mystické prozpěvování nyní obohatil i zvláštním řehtáním, jaké jsme dosud slýchali u indických a arabských zpěváků. To, co by u někoho mohlo být směšné, povyšuje Mazánek na působivou osobitost.

Mechanická ezoterika Ke vzpomínkovému ladění večera patřilo ovšem i to, že nejen lidé, ale i hudba stárne. A část rekvizit, které Relaxace dlouho používala jako charakteristické, se stává veteší. Tibetské mísy mají nadále svůj andělský zvuk sfér, ale oproti prvotnímu okouzlení už tušíme, že nás ke spáse nedovedou a že zvuky tibetské mísy stejně jako třeba tibetské kadibudky jsou prostě jen jedním ze zvukových projevů tohoto světa.

Jak napovídá sám název, hudba Relaxace směřovala posluchače k uvolnění, k jógovému, duchovnímu zážitku splynutí s jednotou světa. Na rozdíl od osmdesátých let však různé duchovní zážitky inspirované filozofií východu nejsou dnes už pro mnoho lidí nic nového, ať už se k nim dostali přes spirituální snahy nebo třeba drogy. Evropu zavalily i tuny tzv. ezoterické hudby, která mechanickým způsobem masíruje posluchače. Navíc je zde i záplava hudby etnické, kde se technická dokonalost pojí s přirozeností a hloubkou srdce, s jakou domorodý hudebník do duchovních stavů vstupuje.

Ve srovnání s tím improvizace Relaxace působí náhle tápavě. Být českým Indem dnes už samou svojí exotikou neokouzluje. Jako kdyby nastal čas na soustředěnou, prokomponovanou hudbu v duchu evropské racionality, která nedává příležitost vznikat místům hudebně hluchým.

Vzpomínkový večer okořenili muzikanti vtipnými vzpomínkami, vděčně přijatým show „medvědího tance“ a historickými filmovými záběry. Půvabným obohacením pak byla i účast dvou hostů, bývalých členů kapely, houslistů Aleše Březiny a Miloše Valenty.

***

Třicet let na scéně

Relaxace Skupina Relaxace se jako jedna z prvních českých kapel zasloužila o rozvoj české world music. Své publikum seznamovala hlavně s indickou klasickou hudbou.

Autor: