Vlastně to je logické. Teď to zas vycházelo na knihu „z cizích krajů“. Nový román Petry Hůlové (1979) se, jak už napovídá název, odehrává v Charyni v (post)sovětské tajze.
Autorka debutovala úspěšným románem Paměť mojí babičce (2002), poté vydala knihu Přes matný sklo, komorní příběh z české současnosti. Třetí prózou byl Cirkus Les Mémoires, umístěný v New Yorku, a přede dvěma roky se Petra Hůlová knihou Umělohmotný třípokoj opět vrátila do Čech.
V Umělohmotném třípokoji autorka zaujala především způsobem využití jazyka, který tomuto textu dominoval. Přitom poněkud násilně lámaná obecná čeština v Paměti mojí babičce některým čtenářům poněkud překážela... Jak tedy vypadá Petra Hůlová model 2008?
Jazyk, především v úvodu Stanice Tajga, plyne na rozdíl od zmíněného debutu daleko uvolněněji. Lze zde číst i vysloveně krásné obrazy: „Třída se zvedá, jako by jeden konec ulice držela ve vzduchu velká ruka, a zatímco po jedné straně ubíhají čísla domů, ta druhá visí v prostoru a všechno pod ní je čím dál titěrnější.“
V závěru knihy ale už čteme jen turistické poznatky: „Erske byl v Kodani spoustukrát. Z Arhusu to je autem dvě a půl hodiny a další hodinu a půl trajektem, jet se dá taky přes Storebaeltsbroen a Lillebaeltsbroen, když není špička, zvládl to přes mosty do třech hodin. Jezdil do Kodaně často, protože ačkoli je Arhus po Kodani největší, chcípnul tam pes.“
Právě v důsledku této vzrůstající mnohomluvnosti také vůbec nefunguje pátrání, otevřené až do samotného konce románu. Autorce se nepodařilo udržet v průběhu vyprávění napětí, a tak je už potom těžké předstírat, že je člověk ještě zvědavý na rozuzlení.
Schránka se vybírala Do Charyně se po druhé světové válce vypravil dánský nadšenec, majitel továrny Hablund a nikdy už se do Kodaně ke své manželce Mariane nevrátil. Po šedesáti letech se po jeho stopách vydal další Dán jménem Erske. Navíc rusko-dánský průnik je oboustranný, protože osamělá Mariane se zase v Kodani spřátelí s Táňou, ženou, které se povedlo z tajgy utéct.
Při pohledu na autorčinu bibliografii se může zazdát, že její tempo je až přílišné. Na druhou stranu schopnost Petry Hůlové vybudovat takto rozsáhlý text v první chvíli rovněž vzbudí respekt. Čím dále, tím více však ve Stanici Tajga bují slovní vata a vypravěčské triky z triviální literatury.
Hablundovy dopisy se například do Dánska, až na jediný, nedostanou. I zde však autorka má potřebu vytvořit „zápletku“: „Schránka se vybírala každé ráno, když se Mariane nebo Táňa vracely z nákupu s čerstvým pečivem a novinami. To ráno, kdy přišel dopis od Hablunda, se z nákupu vracela Táňa. V rukou pytlíky plné housek a rohlíčků s malinovým džemem a s deníkem Dagens Nyheder pod paží, málem by na schránku zapomněla. Už byla na schodech a nejdřív si myslela, že se ani těch pár kroků nevrátí. Schránku že vybere druhý den, a ani se to nepozná. Jenže nakonec opřela pytlíky s pečivem na schodech o zábradlí a těch pár kroků sešla zpátky. Že by dopis nějak potichu šeptal z té schránky: vyndej mě hned teď?“ Nejvíce prostoru Petra Hůlová věnuje popisu života v Charyni – jako by se zde mísily letmé poznatky s bujnou fantazií. Výsledkem však je jen obraz, který naplňuje představu divokého světa plného lágrů a hospodářských „Potěmkinových vesnic“. Prozaička se zde poněkud udýchaně snaží, aby neudělala chybu – totéž se týká popisu Dánska. Takovýto „školní“ přístup ale uměleckému dílu nesvědčí.
A co že nám příběh tohoto románu říká? Že Sovětský svaz byl krutou zemí, kde na člověku nesešlo? Že kultury jsou odlišné, a kdo je takový naivka, že si myslí, že může kamkoliv přijít a pak zase bezbolestně odejít, tak bude vyveden z omylu? Ano, proč se vůbec Hablund k takové cestě odhodlal? A proč se pak vydal Erske po jeho stopách? Oba si mohli spočítat, že jim hrozí nebezpečí. A proč o nich Petra Hůlová vyprávěla? Proto, že jí naopak žádné nebezpečí při vytváření těchto „Potěmkinových vesnic“ nehrozilo?
Bylo by příjemné moci říci, že autorka navázala na Umělohmotný třípokoj a vytvořila další prózu vystupující nad český průměr. Bohužel se Petra Hůlová ve Stanici Tajga opět vrátila ke své oblíbené „etnografické“ – a vlastně i mezigenerační – linii, kde se často kvůli snaze zachytit odlišné prostředí ztrácí to podstatné.
***
HODNOCENÍ LN ***** Petra Hůlová: Stanice Tajga
Torst, Praha 2008, 338 stran
