Sobota 15. června 2024, svátek má Vít
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Být naivní jako Dán v tajze

Česko

Pražská prozaička Petra Hůlová vydala svou pátou knihu. Román má název Stanice Tajga.

Vlastně to je logické. Teď to zas vycházelo na knihu „z cizích krajů“. Nový román Petry Hůlové (1979) se, jak už napovídá název, odehrává v Charyni v (post)sovětské tajze.

Autorka debutovala úspěšným románem Paměť mojí babičce (2002), poté vydala knihu Přes matný sklo, komorní příběh z české současnosti. Třetí prózou byl Cirkus Les Mémoires, umístěný v New Yorku, a přede dvěma roky se Petra Hůlová knihou Umělohmotný třípokoj opět vrátila do Čech.

V Umělohmotném třípokoji autorka zaujala především způsobem využití jazyka, který tomuto textu dominoval. Přitom poněkud násilně lámaná obecná čeština v Paměti mojí babičce některým čtenářům poněkud překážela... Jak tedy vypadá Petra Hůlová model 2008?

Jazyk, především v úvodu Stanice Tajga, plyne na rozdíl od zmíněného debutu daleko uvolněněji. Lze zde číst i vysloveně krásné obrazy: „Třída se zvedá, jako by jeden konec ulice držela ve vzduchu velká ruka, a zatímco po jedné straně ubíhají čísla domů, ta druhá visí v prostoru a všechno pod ní je čím dál titěrnější.“

V závěru knihy ale už čteme jen turistické poznatky: „Erske byl v Kodani spoustukrát. Z Arhusu to je autem dvě a půl hodiny a další hodinu a půl trajektem, jet se dá taky přes Storebaeltsbroen a Lillebaeltsbroen, když není špička, zvládl to přes mosty do třech hodin. Jezdil do Kodaně často, protože ačkoli je Arhus po Kodani největší, chcípnul tam pes.“

Právě v důsledku této vzrůstající mnohomluvnosti také vůbec nefunguje pátrání, otevřené až do samotného konce románu. Autorce se nepodařilo udržet v průběhu vyprávění napětí, a tak je už potom těžké předstírat, že je člověk ještě zvědavý na rozuzlení.

Schránka se vybírala Do Charyně se po druhé světové válce vypravil dánský nadšenec, majitel továrny Hablund a nikdy už se do Kodaně ke své manželce Mariane nevrátil. Po šedesáti letech se po jeho stopách vydal další Dán jménem Erske. Navíc rusko-dánský průnik je oboustranný, protože osamělá Mariane se zase v Kodani spřátelí s Táňou, ženou, které se povedlo z tajgy utéct.

Při pohledu na autorčinu bibliografii se může zazdát, že její tempo je až přílišné. Na druhou stranu schopnost Petry Hůlové vybudovat takto rozsáhlý text v první chvíli rovněž vzbudí respekt. Čím dále, tím více však ve Stanici Tajga bují slovní vata a vypravěčské triky z triviální literatury.

Hablundovy dopisy se například do Dánska, až na jediný, nedostanou. I zde však autorka má potřebu vytvořit „zápletku“: „Schránka se vybírala každé ráno, když se Mariane nebo Táňa vracely z nákupu s čerstvým pečivem a novinami. To ráno, kdy přišel dopis od Hablunda, se z nákupu vracela Táňa. V rukou pytlíky plné housek a rohlíčků s malinovým džemem a s deníkem Dagens Nyheder pod paží, málem by na schránku zapomněla. Už byla na schodech a nejdřív si myslela, že se ani těch pár kroků nevrátí. Schránku že vybere druhý den, a ani se to nepozná. Jenže nakonec opřela pytlíky s pečivem na schodech o zábradlí a těch pár kroků sešla zpátky. Že by dopis nějak potichu šeptal z té schránky: vyndej mě hned teď?“ Nejvíce prostoru Petra Hůlová věnuje popisu života v Charyni – jako by se zde mísily letmé poznatky s bujnou fantazií. Výsledkem však je jen obraz, který naplňuje představu divokého světa plného lágrů a hospodářských „Potěmkinových vesnic“. Prozaička se zde poněkud udýchaně snaží, aby neudělala chybu – totéž se týká popisu Dánska. Takovýto „školní“ přístup ale uměleckému dílu nesvědčí.

A co že nám příběh tohoto románu říká? Že Sovětský svaz byl krutou zemí, kde na člověku nesešlo? Že kultury jsou odlišné, a kdo je takový naivka, že si myslí, že může kamkoliv přijít a pak zase bezbolestně odejít, tak bude vyveden z omylu? Ano, proč se vůbec Hablund k takové cestě odhodlal? A proč se pak vydal Erske po jeho stopách? Oba si mohli spočítat, že jim hrozí nebezpečí. A proč o nich Petra Hůlová vyprávěla? Proto, že jí naopak žádné nebezpečí při vytváření těchto „Potěmkinových vesnic“ nehrozilo?

Bylo by příjemné moci říci, že autorka navázala na Umělohmotný třípokoj a vytvořila další prózu vystupující nad český průměr. Bohužel se Petra Hůlová ve Stanici Tajga opět vrátila ke své oblíbené „etnografické“ – a vlastně i mezigenerační – linii, kde se často kvůli snaze zachytit odlišné prostředí ztrácí to podstatné.

***

HODNOCENÍ LN ***** Petra Hůlová: Stanice Tajga

Torst, Praha 2008, 338 stran

Autor:

Svatý grál na ekzém a suchou pokožku u dětí
Svatý grál na ekzém a suchou pokožku u dětí

Produkty Atoderm od značky Bioderma jsou skvělou volbou pro péči o citlivou a suchou nebo atopickou pokožku. Slibují nejen hloubkovou hydrataci,...