Čtyři a pět je devět. To je mnemotechnická pomůcka, pomocí které do naší paměti kantor už na obecné škole vštěpoval poznatek, že Říp, posvátná hora potomků kmene, který sem pod vedením praotce Čecha připutoval z hlubin východoevropských plání někdy před patnácti sty lety, má nadmořskou výšku 459 metrů.
Není to příliš, ale rovinaté okolí propůjčuje této vyvýšenině, které by po věcné stránce odpovídalo spíš označení kopec než hora, nespornou majestátnost.
Vůbec není důležité, že nová měření Řípu z těch kantorových 459 ubrala 3,5 metru na nyní uznávaných 455,5 metru nad mořem. Ani se v daných souvislostech nebudeme zabývat tím, jestli je údaj naměřen v systému Balt, či v systému Jadran.
Z geologického pohledu je důležitější skutečnost, že hora je sopečného původu, tvořena vulkanickou horninou, která patří do skupiny hornin zvaných čedičové. Pro laika je to prostě čedič čili mezinárodně bazalt.
Zbytečné škatulkování a hnidopišství?
Čedič jako čedič, řekne si neodborník. Prostě černá velice jemná a tvrdá vyvřelina, v jejíž převládající celistvé základní hmotě stěží rozeznáme sem tam nějakou tu trochu větší vyrostličku tmavého minerálu. Dejte vedle sebe vzorky bazaltů z deseti různých lokalit a jeden od druhého nerozeznáte.
To ale není pohled geologa, či dokonce petrografa, který je geologovou odnoží specializovanou na horniny. Ten si tuto makroskopicky fádní a téměř stejnotvárnou množinu čedičových hornin rozškatulkuje na dobré dvě desítky samostatných druhů.
Zdá se, že je tu namístě dotěrná otázka, k čemu takové detailní rozškatulkování, když všechny tyto horniny vypadají téměř stejně, jako černá, makroskopicky nerozlišitelná jemnozrnná až celistvá hmota? Nevystačili bychom s jediným souborným označením čedič? Jistěže pro všechny negeology, a přiznejme si objektivně, že těch je v naší populaci většina, bychom vystačit mohli.
Můžeme dokonce tuto většinu uklidnit prohlášením, aby těmto horninám i nadále klidně čedič říkali. Vždyť i odborník se při prohlídce takové horniny pouhým okem k nějakému jednoznačnému zařazení do přihrádek výše uvedené tabulky sotva odváží. Stačí mu ale mrknout se na horninu v mikroskopu, a zpravidla nezaváhá ani vteřinu, pardon, sekundu.
Následující příběh ukazuje, že zdánlivé petrografické hnidopišství zase tak úplný sterilní akademismus není a určitý praktický význam mít může.
A začněme rovnou u horniny, z níž je složen Říp. Upřesněné jméno tohoto „čediče“ v jazyce odborníků zní: olivínem chudý sodalitický nefelinit.
Když se v druhé polovině 19. století začalo se slavnou stavbou našeho národního obrození Národním divadlem, spontánně se objevila myšlenka, že by bylo hezkou vlasteneckou symbolikou zazdít do základů kameny z význačných vrcholů naší vlasti. Tato idea byla realizována a její výsledek můžete spatřit na stěně suterénu budovy. Nebudeme se zabývat inventarizací těchto kamenů, protože to bylo na jiných místech již učiněno několikrát.
Konstatujme pouze, že výběr kamenů byl proveden značně nesystémově (jak bychom řekli v terminologii dnešních politiků) a vedle kamenů z míst doslova v národním ohledu posvátných, jako je Říp, Blaník, Vyšehrad, Hostýn či Boubín, se tam ocitly i kameny, kterým se této cti dostalo spíše díky pouhé lokální iniciativě. A naopak kameny jiných slavných kopců a hor, jako je Kozákov, Sněžka, Radobýl, Milešovka, Ještěd či Praděd, se tam vůbec nedostaly.
Kolem kamene z Řípu, odebraného v roce 1868, se však v jednu dobu objevily hlasy, které jeho původ zpochybňovaly. Snad právě z toho důvodu, že jeden čedič vypadá stejně jako druhý - a co když sem byl pro zjednodušení dovezen kámen z nějakého provozovaného čedičového kamenolomu, kde ho bylo možno snadno vylomit, zatímco na Řípu taková příhodná situace není?
Podobné pochybnosti jsou jistě v případě záležitosti takového významu, jakou je pravost základních kamenů Národního divadla, značně zneklidňující. Ukázalo se však, že je lze jednoduchými petrografickými prostředky rozptýlit.
Řipský „čedič“ má totiž mezi ostatními českými „čediči“ poměrně specifické postavení právě díky přítomnosti minerálu sodalitu, kterého v něm sice není mnoho, ale který je tu velmi příznačný. Stačilo dlátkem z kamene odseknout sotva centimetrový odštěpek a pořídit z něj petrografický výbrus. V polarizačním mikroskopu se pak přítomnost sodalitu jednoznačně potvrdila.
„Pravost“ kamene se tím prokázala ve stupni pravděpodobnosti tak vysokém, že se to prakticky rovná jistotě.
Text je ukázkou z knihy Ferryho Fediuka Hovory s kamením vydané nakladatelstvím Mladá fronta. Byl převzat z dnešního pořadu Meteor Českého rozhlasu, který se vysílá v sobotu po osmé hodině na vlnách ČRo 2 Praha a ČRo Leonardo na adrese www.rozhlas.cz/leonardo. Text zkrátila redakce Lidových novin.
