PJ Harvey u nás nikdy nevystoupila a její koncerty bývají zážitek.
Anglická rockerka, autorsky neselhávající už dvacet let, je známá tím, že si nepotrpí na efekty. Nicméně tentokrát se zjevila osazená konstrukcí z černého peří, podobné tomu, co nosil na hlavě Jiří Sovák v Arabele jako čaroděj Vigo. Takhle v šamanském totiž Polly Jean přijela představit svou nejkonkrétnější a nejpolitičtější desku, novinku Let England Shake.
Ta sice křísí obrazy bitev a sahá do svědomí kolonialistické Unie, ale je psaná lehkou rukou, bez urputnosti - a hlavně je to nejmelodičtější kolekce, jakou PJ Harvey za dlouhá léta nahrála. Přičteme-li zevnitř přicházející mírný úsměv, s nímž Harvey zpívá přesně stylizované kruté obrazy, výsledek je enigmatický a silný. Ona sama svírá v náručí citeru podloženou froté ručníkem; jako by chtěla říci, že stejně jako nástroj ani ona není typicky rockový exemplář, ale pořád je to její jazyk. O kus dál stranou pracuje klub prošedivělých gentlemanů, kteří v tuto chvíli odložili sólové kariéry do nedohledna: Mick Harvey (byvší dlouholetý spoluhráč Nicka Cavea), John Parish (hudební mentor PJ Harvey) a francouzský bubeník se stylem „metličky, ale rázně“.
Ne autisticky, ale v patrném pohroužení do sebe a materiálu přehrála PJ Harvey výběr napříč repertoárem: pak už s elektrickou kytarou a včetně nejslavnějších singlů C’Mon Billy či Down By The Water. Jako by dnes jednala s podezřívavostí vůči rock’n’rollovému cirkusu: nikdy se nerozparádí do extatičtější polohy, je důrazná, ale neječí. Ani ty nejvábnější nápěvy neopakuje v prodloužených verzích: koncert tím pádem tvoří korálová šňůra kratších songů a recitálový večer vyžaduje spíš soustředění, než aby nabídl publiku relax. Někoho to zklame, jiného utvrdí, že přišel správně na nevšední talent obdařený i nekompromisností.
Troufám si tipnout, že velká část publika nerozumí pořádně Pollyiným textům, ale je jí to jedno, protože chodí na Harveyino nepřehlédnutelné charisma. V rovnováze tu koexistuje skromnost s vnitřní jistotou, provokativnost s laskavostí, smyslnost se smyslem, jednoduchost s jedinečností. To není plané snášení superlativů, PJ je výjimečná: vždyť kolik sólistek začínalo v tom silném „ženském“ období od Suzanne Vega a Sinéad O’Connor přes Alanis Morissette a pluk jejích epigonek až k Sheryl Crow či Fioně Apple - a kolik z nich je dnes v tak suverénní tvůrčí formě jako Polly Jean Harvey?
To je asi taky hlavní důvod, proč své publikum přitahuje jako magnet. Jádro takového koncertu spočívá v tom, že publikum přichází pozdravit někoho, kdo za dvacet let přes zjevný úspěch 1) se nezaprodal, 2) neotupěl, 3) nepřeprogramoval se na zbytečnosti.
