Roky 1681 a 1840, kterými je vymezen čtvrtý díl Kroniky českých zemí, nepředstavují v našich dějinách žádné výrazné mezníky. Jedinou událostí roku 1681, kterou kronika zaznamenává, je korunovace manželky krále Leopolda Eleonory Magdalény uherskou královnou.
Pro rok 1840 tu máme již skoro tři desítky zaznamenáníhodných událostí, ale většinou jde o marginálie: zemřeli malíř František Tkadlík a buditel Josef Heřman Agapit Gallaš; Vincenc Josef Rott otevřel v Praze své železářství, Josef Kajetán Tyl přelstil policii, a tak se v Konviktu konal první veřejný český ples, méně úspěšný byl František Cyril Kampelík, který byl ve Vídni zatčen jako vedoucí tajného českého studentského kroužku – propuštěn byl až o pět měsíců později, poté, co napsal pojednání o austroslavismu.
Asi nejdůležitější událost roku 1840 se odehrála ve vědecké sféře: František Palacký začal vydávat edici pramenů k českých dějinám Archiv český, která vycházela dalších více než sto let.
Navzdory tomu, že se v letech 1681 a 1840 vlastně nic nestalo, se za 160 let, která dělí tato data, změnil život Čechů k nepoznání.
V době „temna“ V 80. letech 17. století jsme přímo v době, kterou pozdější pokrokářská historiografie a republikánská propaganda nazývaly dobou temna. Tehdejší stav českých zemí skutečně nebyl příliš vábný. Po třicetileté válce se jen těžko vyrovnávaly s demografickým propadem; jedním z podstatných důsledků úbytku obyvatelstva bylo násilné připoutávání poddaných k půdě, které vyvolávalo odpor vedoucí k častým vzpourám a povstáním. Důsledná a bezohledná rekatolizace vyhnala ze země především nižší šlechtu a měšťany, tedy ty společenské skupiny, z nichž se v jiných státech vyvinula podnikatelská střední třída. Obyvatelstvo vysávaly nákladné války s Tureckem a v 18. století pak řada dlouhých konfliktů mezi evropskými mocnostmi (v důsledku sedmileté války přicházejí české země v roce 1763 definitivně o Kladsko a většinu Slezska). Z kulturního hlediska však o „dobu temna“ nešlo: vznikají pozoruhodná i zcela mimořádní díla architektonická, hudební i literární. Dnešní ráz české krajiny stále zůstává do značné míry „barokní“.
V průběhu 18. století k nám začínají ze západu pronikat převratné noviny. Nejprve ideje a ideály osvícenství, které staví na místo Boha a od něj odvozených hodnot a reprezentací rozum a přirozený řád věcí. Přívrženci osvícenství byli i někteří významní panovníci, v českém kontextu zejména Josef II., který roku 1781 zrušil nevolnictví („člověčenství“) a vyhlásil omezenou náboženskou toleranci. Svou vládu zasvětil dalším hlubokým reformám a modernizaci státu.
Další převratnou novinkou druhé poloviny 18. století byly vynálezy a objevy, které známe pod souborným pojmenováním „průmyslová revoluce“. V českých zemích, které oproti nejvyspělejším evropským oblastem zaostávaly, šlo především o zlepšení v textilní výrobě. Je-li výraz „doba temna“ pro druhou polovinu 17. a první polovinu 18. století nepřiléhavý a matoucí, pak pojem „národní obrození“, kterým jsme si zvykli nazývat dobu od konce 18. do druhé poloviny 19. století, je úplně zavádějící. Český moderní národ tu totiž nebyl obrozen, ale vynalezen. Jak přesvědčivě ukazuje přední teoretik nacionalismu Ernest Gellner, kultury, o kterých nacionalismus tvrdí, že je brání a oživuje, jsou „často jeho vlastní vynálezy, nebo jsou až k nerozeznání přetvářeny“. Nacionalismus, tedy „politický princip, který z kulturní podobnosti činí fundamentální sociální pouto“, tak podle Gellnera plodí národy, a nikoli obráceně. To samozřejmě nesnižuje výkony národních „buditelů“, tedy vlastně vynálezců, naopak. Oproti vynálezcům národních kultur ve velkých zemích, zejména těch, kde jazykové národy splývaly se státem, měli značné handicapy: přerušenou státní tradici, upadající jazyk, který přetrvával již jen jako mluva nižších vrstev, neexistenci vyšší národní kultury, nedůvěru státu a nepřátelství konkurenčního etnika – Němců. Je třeba si uvědomit nesamozřejmost českého národa právě proto, že zejména kulturní elity první poloviny 19. století měly skutečnou možnost volby mezi několika koncepcemi dalšího vývoje: bohemismem (identifikací se zemí bez ohledu na jazyk a etnikum), rakušanstvím (identifikací s monarchií) a také splynutím s německým etnikem. To, že jsme dnes zde a máme za sebou dějiny, které máme, je přímým důsledkem rozhodnutí několika desítek či stovek osob, jež na počátku 19. století zvolily etnicko-jazykové češství jako základ identity národa, který se rozhodly vymyslet a zařadit mezi ostatní evropské národy.
