Hlučný a sexuálně expresivní styl, elektrizující rytmem, ovládl nejprve americkou, záhy i evropskou mládež. Ještě před padesáti lety rokenrol natolik vyděsil některé členy anglického parlamentu, že požadovali, aby byl v Británii zakázán. Vynález elektrické kytary byla opravdová revoluce. Každá zpráva o rokenrolu, ten československý nevyjímaje, začíná právě tady. A na úplném počátku byli vlastně Slováci!
Tesla Sonet Duo Poválečná proměna populární hudby byla razantní. Změnila lidem nejen uši, ale i duši. O totéž se však tehdy v Československu snažili - jak víme - i jiní šíbři. Svobodný svět začínal tančit rokenrol, komunismus věšel, zavíral do koncentráků, loupil, ostnatě drátoval hranice a vymýval mozky. Místo rokenrolu bylo v plánu vyhrnování rukávů, buldozerování starého a betonování nového. Zvukotěsně ale komunismus ucpat republiku nedokázal.
Jak kniha Slovenský bigbít Ľuboše Juríka a Doda Šuhajdy, tak její česká předchůdkyně - Bigbít Vojtěch Lindaura a Ondřeje Konráda - zmiňují tehdejší zásadní vliv Radia Luxembourg. Jeho Top Twenty bylo, kromě několika propašovaných vinylových desek, jedinou příležitostí, jak si poslechnout těch pár úžasných akordů, které zněly fantasticky i z chrčících radiopřijímačů. Z frekvence 208 MHz se večer co večer hlásil diskžokej Barry Alldis. Poslouchalo ho přes 20 milionů posluchačů; kolik z nich bylo z Československa, těžko odhadnout. Jisté však je, že takto vzduchem, částečně překryti bubláním rušiček, k nám doplachtili The Shadows, Roy Orbison, Elvis Presley, Chubby Checker, The Beatles, Cliff Richard, Brenda Lee, The Hollies, The Animals, The Rolling Stones, The Who, The Kinks, The Troggs a mnozí další.
Doba před padesáti lety vypadá z dnešního pohledu technicky rozjívené současnosti jako středověk. Nezapomeňte - jsme v éře gramofonů, začátků televize, prvních přenosných magnetofonů. Ten technicky nejdokonalejší a v Československu vyráběný se jmenoval Tesla Sonet Duo. Sám popis jeho technických parametrů musí dnes mp3-mládeži znít jako popiska exponátů z Náprstkova muzea. „Kufříkový dvoustopý, dvourychlostní monofonní, cívkový magnetofon. Pro cívky do průměru 13 cm. Dřevěná skříň, potažená koženkou v různých barvách s kovovým transportním víkem. Jako příslušenství dodáváno: krystalový mikrofon, látkový obal pro transport, olejnička, náhradní řemínky a nahrávací kabel. Hmotnost 12 kg.“ (webové stránky Oldradio) Na tento hi-fiparostroj nahrávali budoucí kytaristé a bubeníci své idoly a při opakovaných posleších se snažili přijít na to, jak se na kytarové struny, sakra, ty prsty skládají. Nekonečné hodiny v setmělých pokojích za pomrkávání magického zeleného oka Sonetu Duo - které se odborně nazývalo „elektronkový indikátor úrovně záznamu“.
Krycí jméno pro rokenrol Co to vlastně je, ten bigbít? Spojení dvou anglických slov je originál česká finta. „Naše komunistické ideologické býky pokaždé rozzuřil už pouhý zvuk slova rokenrol. Chudáci pořadatelé raději psali na plakáty,přehlídka amatérských kytarových skupin‘. To svou bezpohlavností sice vyhovovalo býkům, ale popuzovalo kytaristy. Dali hlavy dohromady a někde mezi Pavlem Sedláčkem a Petrem Kaplanem, prvními českými rockovými hvězdami, vznikl krycí název pro rokenrol: vypůjčili si z anglického hudebního názvosloví výraz big beat, volně přeloženo mohutný rytmický pulz. Ideologický býk pozdě pochopil, že ho přelstili. Od roku 1963 se proto název rokenrol začal používat nejen jako nadávka imperialistické kultuře. A big beat nám už zůstal, i když v počeštěném psaní a spíše jako název pro počátky československého rokenrolu.“ Tak původ českého slova bigbít popsal hudební kritik Jiří Černý v knize Načerno.
Angličtina byla přirozeně v šedesátých letech 20. století jazykem rokenrolu i mimo Ameriku a Británii. Imitovaly se hvězdy, znělo to tak autenticky. V poststalinském Československu navíc i svobodomyslně, páskovsky, nekomunisticky. Mezi náctiletými, kteří zakládali beatové kapely, jí skoro nikdo nerozuměl, ale to bylo nepodstatné. Někteří odposlouchávali slova alespoň foneticky, jiní měli štěstí na angličtináře mezi rodiči, kteří vypomohli s přepisem do osobních zpěvníků. Angličtina byla v počátcích tuzemského rokenrolu povinností a takový textař jako Jiří Suchý, který se okamžitě snažil češtinu roubovat na import Velkého Rytmického Třesení a Vlnění, byl exotickou výjimkou. Pojmenovat skupinu jinak než anglicky bylo považováno za nevkusné. A tak se ty kapely, zesilované přes stará rádia a na koleně spájené reprobedny, jmenovaly většinou velmi světácky: Samuels Band, Crazy Boys, Hells Devils, The Players, The Buttons, Beatmen, Framus Five, Olympic, The Matadors, The Primitives Group, Rebels, Honey Girls, George and Beatovens. Najdou se však i hrdé české a slovenské názvy: Tiene (rozuměj Shadows), Sršni, Karkulka, Kabinet 112, Guľový dolník, Komety (rozuměj Comets Billa Haleyho), Prúdy, až k názvům vyjadřujícím z dnešního pohledu vděčnost sponzorům a zřizovatelům, jako Big Band Mlýny a pekárny.
Při ojedinělém vystoupení anglických hvězd a vzorů té doby, skupiny Manfred Mann v Bratislavě a v Praze roku 1965, proto docházelo ke komickým setkáním. V Slovenském bigbítu na to vzpomíná člen slovenských Beatman Marián Bednár: „Tehdy byli Manfred Mann třetí nejúspěšnější skupinou po Beatles a Rolling Stones. A ti měli přijet do Bratislavy! To bylo nevídané! Ubytovali je v hotelu Devín a my, jako předskupina, jsme je pozvali do vinárny. Jenže oni si mysleli, že když anglicky zpíváme, tak že anglicky mluvíme. Brzy ale poznali, že to tak docela není.“ Dokonce i nejznámější Beatman a geniální interpret poetických slovenských textů Dežo Ursiny si v začátcích československého bigbítu neuměl slovenštinu na místě angličtiny představit. První slovenské rokenrolové texty zpucoval - jak u něj bylo zvykem - velmi ostře jako zpronevěru bigbítovému kultu.
To, čo som videl, sa mi nepáčilo Český seriál Bigbít z roku 1998 byl vysílán už dávno a kniha Ondřeje Konráda a Vojtěcha Lindaura Bigbít je v současnosti vyprodaná. Na Slovensku však návrat ke zlatým šedesátým letům rokenrolu prožívají ještě zčerstva. Trojici DVD připojených ke Slovenskému bigbítu uzavírá záznam loňského koncertu Legendy 60, při němž se v bratislavském sále PKO řečeném Pekáč sešli všichni ti, kteří v dobách slovenského beatového pravěku něco znamenali a ještě jsou naživu nebo udrží kytaru.
Vzpomínkové koncerty tohoto druhu jsou pro nezainteresovaného diváka trochu panoptikální podívaná. Rokenrol, tu kdysi revoltující hudbu „pro spodní polovinu těla“, tady hrají retro-rozjuchaní šedesátníci. Na rozdíl od roztančeného V-klubu blahé paměti sedí většina návštěvníků způsobně na židlích jako v divadle. Když zazní v podání The Buttons písničky Rolling Stones, mísí se nutně nostalgie s pocitem jakési nepatřičnosti. Jako by se sedmdesátiletý Elvis oblékl do kůže a snažil se přes bříško uprostřed zpomalené taneční kreace, na niž má copyright, chytit rajcovně za rozkrok.
Abiturientské večírky už jsou takové. Vzpomíná se, někdo by rád vrátil čas tam, kde bylo mládí, holky, vzrůšo, energie. Někteří jsou středem pozornosti, jiní sedí v tichosti a vědí, že co bylo, bylo. Mnozí z nich chtěli kdysi být slavní a nakonec po nich nezůstala ani jedna nahrávka, o dlouhohrající desce nemluvě. Někteří nad tím už mávli rukou, jiní to berou jako nespravedlnost a ukradenou příležitost.
Nakonec po letech ještě víc vyplave to originální a nadčasové - Prúdy a jejich Zvonky, zvoňte, Peter Lipa ve výtečné hlasové kondici, Vargovo Collegium Musicum nebo slovenský Joe Cocker a Cpt. Beefheart v jedné osobě, hlasový kanon Jožo Barina. Je typické, že při závěrečné společné děkovačce s beatlesáckou Hey Jude jsou právě tito lidé nejméně viditelní. „Kdo jsou ti dědkové u mikrofonu,“ řekne mi v tu chvíli nekorektně dcera mých známých, když prochází kolem obrazovky, kde sleduji závěr DVD z koncertu.
Český seriál o bigbítu byl přijat s nadšením. Tomu slovenskému, který je připojen k právě vydané knize, se vyčítá neinvenčnost zhotovitelů. Mnoho lidí zhlédlo na zkoušku některý z deseti dílů a k dalšímu už se nedalo zlákat. Raritní dobové záběry se totiž střídají se statickými rozhovory s pamětníky u stolku v hudebním studiu. Chvílemi tak seriál připomíná Otázky Václava Moravce, kde jsou ale hlavními hosty jeho příbuzní a společně vzpomínají na časy, kdy byl Václav malý.
Nejčastější výhrady shrnul stručně kulturní redaktor časopisu Týždeň Juraj Kušnierik: „To, čo som videl, sa mi nepáčilo - hlavne, keď to porovnávam s českým Bigbítom spred pár rokov. No a trochu mi vadili ľudia, ktorí to robili: s každým režimom konformný postkomunistický pisálek Ľuboš Jurík, nekonečné Fontány pre Zuzany nakrúcajúci Dušan Rapoš a beznázorový oportunista Marián Slovák, ktorý celým seriálom sprevádzal. Mne sa zdá, že by to oveľa lepšie urobil Peter Pišťanek (ten bol len,zodpovedný redaktor‘ knihy) a Marián Jaslovský, s filmármi, ako je Richard Krivda, Dušan Hanák alebo niekto z mladšej generácie.“ Ano, ano, mnozí z bigbíťáků nebyli takoví rebelové, jak dnes vzpomínají. Známe to i od nás.
Jisté je, že bigbít už byl. Česko-Slovensko ho teď v časech svobody a digitalizace více méně kompletně zdokumentovalo. Úkol je hotov, vzpomínky zaznamenány, archivy propátrány. V Praze má bigbít své muzeum, rokenrol patří už do osnov hudební výchovy. Elvis je dávno mrtvý (nebo není?), Lennona zastřelili, z McCartneyho je sir, Stouni pořádají megakoncerty, Ursiny zemřel, Varga si pokuřuje u piana svoje kory, Peter Tuchscher meditoval dvacet let v Indii o egu, Jiří Černý vypadá pořád stejně, věčný mladík Radim Hladík hrává tu a tam s Mišíkem, Olympic slaví pětačtyřicátiny, nejvíc elektrických kytar dělají v Číně, Jerry Lee Lewis je pořád Killer... a všechno to začalo před půlstoletím.
Právě vydanou knihou Slovenský bigbít a stejnojmenným seriálem, jimž předcházely obdobné české projekty, se symbolicky uzavírá jedna československá hudební éra z let 1958-1970. Poslyšme tedy legendy časů, kdy kotoučák byl bůh, rozhlasová hitparáda mše a malá černá deska hostie nového náboženství.
Když na koncertu Legendy 60 zazní v podání The Buttons písničky Rolling Stones, mísí se nostalgie s pocitem jakési nepatřičnosti. Jako by se sedmdesátiletý Elvis oblékl do kůže a snažil se přes bříško uprostřed zpomalené taneční kreace, na niž má copyright, chytit rajcovně za rozkrok.
Slovenský bigbít Luboš Jurík, Dodo Šuhajda Vydalo nakladatelství Slovart, Bratislava 2008. 400 stran + 3 DVD Dušana Rapoše - Slovenský bigbít a koncert Legendy 60. Bigbít Vojtěch Lindaur, Ondřej Konrád Vydalo nakladatelství Torst, Praha 2001. 332 stran. Bigbít Scénář dokumentárního cyklu Michal Cuc, Václav Křístek, Václav Kučera, Vojtěch Lindaur, Zdeněk Suchý, Zdeněk Týc. Vyrobila Česká televize 1998, 42 dílů po 59 minutách. The Matadors - Beatová aristokracie z Prahy Aleš Opekar Vydalo nakladatelství Oftis, Ústí nad Orlicí 2008. 176 stran a CD příloha.
O autorovi| Autor je obchodník s knihami, hudební a literární publicista Tomáš Weiss publicista
