Pátek 21. června 2024, svátek má Alois
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Český film potřebuje chlapy

Česko

FILMOVÝ DIÁŘ Ne, že bych Paulu Giamattimu tu cenu za nejlepší mužský herecký výkon z letošního MFF Karlovy Vary nepřál: film Duše Paula Giamattiho, který mu tohle ocenění přinesl, patřil v soutěži k těm lepším a originálnějším. Ale daleko víc mi ze soutěžního klání za očima uvízly dva jiné mužské herecké výkony. Oba přitom pocházejí z jednoho filmu: vynikajícího slovenského dramatu Pokoj v duši, v němž „první housle“ hrají Attila Mokoš a Roman Luknár.

Ten první představuje chlapa, který si odseděl pět let a vrací se domů. Ten druhý je jeho komplicem, co se ho snaží stáhnout zpátky k nekalostem. Ve vesnici na Horehroní, kde oba žijí, se pořád žije velmi tradičně: pro mužské osazenstvo je pytlačení otázka cti, chlastá se tu od rána do večera a ženy jsou od toho, aby mlčely a dělaly, co se jim řekne.

Nemám v úmyslu takové šovinistické chování obhajovat. Jen jsem si při sledování Pokoje v duši zase jednou uvědomil, jak moc českému filmu chybí představitelé pořádných chlapů. Netvrdím, že „pořádný chlap“ se pozná podle toho, že je věčně opilý a mlátí manželku. Ale je pravda, že když tuzemští filmaři hledají herce, který vypadá, že umí praštit do stolu, dělat rukama a sem tam se porvat v hospodě, musejí lovit za hranicemi.

Hodně se o tom mluvilo už v druhé polovině 90. let, kdy českou kinematografii zasáhla vlna „chcípáckého filmu“ – snímků s hrdiny značně nanicovatými. Když tehdy Vladimír Michálek potřeboval obsadit svůj „eastern“ Je třeba zabít Sekala, který mimochodem stejně jako Pokoj v duši napsal Jiří Křižan, sáhl do Polska. Když Hřebejk hledal dostatečně mužného představitele do Krásky v nesnázích, vytrhl mu trn z paty právě Roman Luknár – a zůstal na další dva filmy. A tak dále.

Pokoj v duši je skvěle vystavěný příběh, odehrávající se v nádherných lokacích. Nabízí mnohem víc než „jen“ skvěle obsazené „chlapácké“ postavy. Ale stojí za to ho vidět už jen kvůli nim – a doufat, že podobně čistých dramat s podobně silnými mužskými rolemi bude vznikat víc. Jinde, a časem snad i u nás.

O autorovi| Vojtěch Rynda, redaktor LN

Autor: