Ten první představuje chlapa, který si odseděl pět let a vrací se domů. Ten druhý je jeho komplicem, co se ho snaží stáhnout zpátky k nekalostem. Ve vesnici na Horehroní, kde oba žijí, se pořád žije velmi tradičně: pro mužské osazenstvo je pytlačení otázka cti, chlastá se tu od rána do večera a ženy jsou od toho, aby mlčely a dělaly, co se jim řekne.
Nemám v úmyslu takové šovinistické chování obhajovat. Jen jsem si při sledování Pokoje v duši zase jednou uvědomil, jak moc českému filmu chybí představitelé pořádných chlapů. Netvrdím, že „pořádný chlap“ se pozná podle toho, že je věčně opilý a mlátí manželku. Ale je pravda, že když tuzemští filmaři hledají herce, který vypadá, že umí praštit do stolu, dělat rukama a sem tam se porvat v hospodě, musejí lovit za hranicemi.
Hodně se o tom mluvilo už v druhé polovině 90. let, kdy českou kinematografii zasáhla vlna „chcípáckého filmu“ – snímků s hrdiny značně nanicovatými. Když tehdy Vladimír Michálek potřeboval obsadit svůj „eastern“ Je třeba zabít Sekala, který mimochodem stejně jako Pokoj v duši napsal Jiří Křižan, sáhl do Polska. Když Hřebejk hledal dostatečně mužného představitele do Krásky v nesnázích, vytrhl mu trn z paty právě Roman Luknár – a zůstal na další dva filmy. A tak dále.
Pokoj v duši je skvěle vystavěný příběh, odehrávající se v nádherných lokacích. Nabízí mnohem víc než „jen“ skvěle obsazené „chlapácké“ postavy. Ale stojí za to ho vidět už jen kvůli nim – a doufat, že podobně čistých dramat s podobně silnými mužskými rolemi bude vznikat víc. Jinde, a časem snad i u nás.
O autorovi| Vojtěch Rynda, redaktor LN
