Je mi opravdu líto českých lékařů a velmi s nimi cítím v jejich současné nelehké situaci, ačkoli sám jako klinický psycholog lékařem nejsem. Avšak již dlouhou řadu let pracuji v českém systému zdravotnictví, v nemocnici i v soukromém sektoru a mezi lékaři mám mnoho unavených a nespokojených přátel. Nejeden lékař je v současné době i mým pacientem v psychoterapii, takže z různých stran mohu vnímat naprosto nehoráznou zátěž doktorů přesčasovými hodinami, nočními službami a nesmyslně komplikovaným systémem povinného vzdělávání ve zdravotnictví. Český lékař je otrokem zdravotnického systému a jako otrok je rovněž předhazován českému pacientovi.
Z těchto důvodů zřetelně rozumím současnému tvrdému protestu lékařů proti stavu věcí, avšak zároveň mě upřímně mrzí, že PR firma, která celý protest technologicky tlačí a medializuje, posouvá nevhodně celou věc tak, že lékařům jde pouze o plošné a výrazné zvýšení platů. Zároveň s tím volí nejrůznější neetické a v podstatě lživé slogany typu „náš exodus, váš exitus“ a vyzývá lékaře k odchodu do zahraničí, čímž zcela zpochybňuje myšlenku, že by se mělo jednat o zlepšení a řešení situace v českém zdravotnictví.
Lékaři jsou zmíněnými slogany stavěni do pozice namyšlených bohů či knězů bílé církve, kteří rozhodují o životě a exitu zbytku světa, a zároveň jsou nutně tlačeni do pozice citových a morálních vyděračů. Nechtěně tím naskočí na otevřenou možnost triviálního odsuzování kýmkoli. Jinými slovy jsou opět zneužíváni, tentokrát z druhé strany, zevnitř, pro zájmy všelijakých rathovských diktátorských fantasmagorií, zakuklených již léta ve strukturálních karcinomech LOKu, které postupně metastazovaly i do ČLK. Jak je vidět, teď by mohly celý organismus zdravotnictví konečně zahubit. Někdy si říkám, zda řadoví lékaři skutečně vědí, za co bojují a proti čemu vlastně protestují.
Černé díry Protest lékařského stavu by se měl tedy především týkat systémových věcí, boje za změny, díky kterým by se ve zdravotnictví přestaly nenávratně ztrácet miliardy, končící nikoli v oblasti náročné péče o pacienty a na výplatních páskách lékařů, ale v kapsách stavebních, přístrojových a hlavně farmaceutických firem. Pokud nemocnice zakoupí výrazně předražené zařízení například pro magnetickou rezonanci, výdělek z této korupční transakce si rozdělí spřátelená firma a management nemocnice. Aby se zařízení zaplatilo, začne se indikovat naprosto nesmyslné množství vyšetření MR, což zase vysává peníze zdravotní pojišťovny. Nakonec tedy celou věc zaplatí obyčejný pacient ze svého pojištění a řadový lékař ze své mzdy. Spočítejte si, kolik je v nemocnici údajně potřeba nejrůznějších přístrojů a stavebních prací, vynásobte jejich skutečnou cenu dvěma a hned se dostáváte k jedné z černých děr zdravotnictví.
Další a možná hlavní černou dírou se postupně stal farmaceutický průmysl, jehož kapitáni ovlivňují, řídí, korumpují a určují většinu zdravotnického finančního dění. Farmaceutické firmy se chovají jako legalizované drogové kartely a jejich působení lze směle srovnat s principy narkomafie.
Proti narkomafii lze otevřeně a legitimně bojovat represivními prostředky, avšak proti mafii vařičů a distributorů legálních drog takto jasně bojovat nelze. Opět je zde lživá iluze, živená zúzkostňující reklamou, že bez drogových farmaceutických řetězců a jejich ekonomického diktátu bychom zde na světě pomřeli. Mimochodem, všimněme si zřetelného paradoxu: medicína je hypermoderní, léky jsou stále lepší, jsou na všechno, a přesto je populace čím dál nemocnější. Farmabyznys jede vesele dál, vyváží lékaře na domnělá sympozia do exotických destinací, platí jim kde co, uplácí je, ovlivňuje politiku zdravotních pojišťoven, podvazuje si pro sebe prodeje v lékárnách. Drogoví dealeři farmaceutického průmyslu stojí společnost možná více než nějaká balkánská či kolumbijská struktura obchodu s narkotiky. A je to proto, že se pokrytecky tváříme, že se nic neděje. Politici se do téhle struktury standardně bojí sáhnout. Bojí se jí více než kokainových králů.
Zdravotní pojišťovny se již dávno přestaly chovat jako zástupci zájmů zaměstnaných občanů v solidární společnosti, ale staly se disciplinárním prostředkem a nástrojem k ovládání či určování hodnoty zdravotnických výkonů v jednotlivých oborech, a to zcela na základě vlastní libovůle. To pociťují zejména privátní lékaři, kterým pojišťovny platí s ročním zpožděním provedené výkony dle vlastního zpětného rozhodnutí, co z toho zaplatí a co nikoli. Navzdory jasně daným smluvním vztahům zpětně dotvářejí nejrůznější koeficienty výpočtu jednotlivých dávek pro lékaře, takže ti si vůbec nemohou udělat dopředu jakoukoli představu, jak celý ten smluvní vztah nakonec doopravdy dopadne. Privátní lékař se tak stává jakýmsi nahodile zmítaným zaměstnancem zdravotních pojišťoven bez nejmenších sociálních jistot.
Povinné profesní vzdělávání lékařů, zejména předatestační příprava, se postupně stalo jednou velkou noční můrou. Stát toto vzdělávání dotuje nemalými finančními prostředky, které pro sebe promptně stáhnou jednotlivá šikovně akreditovaná pracoviště, takže adept na atestaci musí trávit nesmyslné množství času mimo své pracoviště a plnit často nesmyslné a vzájemně se vylučující podmínky požadovaného vzdělání. A kola byznysu se točí. Řekněme si to otevřeně: dávno již přestalo jít o pacienta, jde velmi tvrdě o peníze! A ne malé. Pacient, lékař a moderní zdravotní péče se stali pokryteckou zástěrkou a kouřovou clonou pro bezskrupulózní, hamižné podnikání některých zájmových skupin. Cesta ke zvýšení platů Přál bych českému zdravotnictví a hlavně lékařům, aby se ještě uchovala vůle sednout si kolem kulatého stolu ke vzájemnému vyjednávání, kde se v první řadě jasně nazvou a pojmenují klíčové problémy, jež je potřeba vyřešit a reformovat, bez bázně a třesení před drogovými dealery, stavebními a technickými mafiemi a politicky zabarvenými podnikateli v řetězcích zdravotních pojišťoven. Potom se najdou i ony zasloužené finanční prostředky na strukturované (nikoli plošně nivelizované) zvýšení lékařských platů.
***
Pacient, lékař a moderní zdravotní péče se stali pokryteckou zástěrkou a kouřovou clonou pro bezskrupulózní, hamižné podnikání některých zájmových skupin
O autorovi| PETR MOOS klinický psycholog a psychoterapeut
