Už vás někdy po zhlédnutí českého filmu přepadl pocit, že to nějak dohromady nefungovalo? Nebyli jste si jistí proč, ale příběh byl nevěrohodný, postavy se v telefonu zbytečně dlouho loučily a dějovou linku nahrazovaly jen série vtipných skečů, postavené na kvalitních hercích?
České filmové scénáře často trpí mnoha řemeslnými neduhy: slabý příběh nebo děj posouvaný dialogem místo vyprávění obrazem. I proto mi minulý týden udělal radost jeden telefonát. Herec Jiří Macháček mě informoval, že po několikaměsíčním osobním angažmá, kdy byl sám ochoten zaplatit překlad učebnice americké scenáristiky, se nakladatelství Rybka chystá vydat knihu Syda Fielda Screenplay (Scénář).
Pro nezasvěcené milovníky filmu je třeba vysvětlit, o co jde. Autor tohoto sloupku před rokem a půl napsal do této přílohy text, který seznamoval české čtenáře s učebnicemi scenáristiky široce uznávanými v USA. Hlavní roli mezi nimi dodnes hraje bývalý spisovatel a dnešní duchovní otec amerického modelu scénářů Syd Field.
Do vynálezu jeho „univerzálního vzorce pro film“ scenáristé často vycházeli ještě z Aristotela a jeho „návodu“, jak psát úspěšné řecké drama. Field přišel s tzv. scénářem o třech dějstvích, kde se prvních třicet minut divák seznamuje s protagonistou a jeho dramatickým nutkáním, v prostřední části - „konfrontační“ - v délce 60 minut se dostane do fatálních nesnází, se kterými bojuje, a v třetí části vyřeší, zda dosáhne či nedosáhne své dramatické premisy. Prostřední, dvojnásobně dlouhou „konfrontaci“ oddělují od „seznámení“ a „vyřešení“ dva body zlomu, které mění protagonistovi linii příběhu. Jiří Macháček si posteskl, že Fieldova „bible“ by mnoha českým autorům pomohla. Česká filmová komunita akademiků však Fieldem pohrdá, považuje jeho teorii za jakousi „hollywoodskou kuchařku“, ale sama nenabízí vlastní alternativu. „Syd Field nabízí soubor nástrojů, které pomáhají zkonstruovat příběh. Pro scenáristy je dobré, aby jejich ,krabice s nářadím‘ byla co největší, když stojí před úkolem, jak z pár odstavců původní myšlenky dojít až ke stu stránkám hotového scénáře,“ říká John Riley, Američan, který žije v Praze a spolupracuje s českými filmaři a který se stal na jeden semestr studentem Syda Fielda na University of California School of Cinema and Television. Přitom to není tak, že by čeští tvůrci o Fieldovi nikdy neslyšeli. Kromě Jiřího Macháčka či Alice Nellis byla Fieldovou žákyní i Markéta Konečná, která koordinovala scénáře nekonečného nováckého seriálu Ulice.
Mnohem skeptičtější k Fieldovi je Stephen Cleary, který tvrdí, že Field své teorie vydává za vědu, ale vytvořil náboženství - teorii, kde ve 27. minutě musí přijít první zlom. V přednáškách, které absolvoval na workshopech Arista Script Development, tvrdil, že existuje „americká a evropská teorie scenáristiky“. Tu americkou připodobňuje ke konverzaci v autoservisu, „kde lze s příběhem zacházet jako s motorem auta, vymontovat ho, rozebrat, vyleštit a vrátit zpátky“. Podle něj je „americká teorie scenáristiky způsob analyzování scénářů“, který umožňuje produkovat filmy v průmyslovém měřítku pro většinové publikum. Tvrdí, že kinematografie se v USA stala nástrojem, jak definovat národ bez společného náboženství a tradice. Proto vytvořila archetyp kovboje nebo soukromého očka - zjednodušení reality společné pro miliony Američanů. Evropané podle Clearyho nic takového nepotřebovali. Svou kulturu už měli. Dnes ale žádná evropská teorie scénáře neexistuje. Je tedy Fieldův Scénář vycházející za půldruhého měsíce poprvé česky zásadní knihou pro české scenáristy či pouhá hollywoodská kuchařka? Odpověď je jednoduchá: I chirurg by měl znát metody svých kolegů z jiných zemí. Nikdo ho ale nenutí, aby podle nich operoval.
