Na podzim 1868 dostal mladý švýcarský fyziolog Johann Miescher za úkol prozkoumat chemické složení buněk hnisu. Předpokládal, že budou obsahovat mnoho bílkovin, a proto je natrávil enzymem pepsinem za přítomnosti kyseliny chlorovodíkové (obdobně, jako se to s bílkovinami děje v lidském žaludku).
Hnis se rozpustil, jen buněčná jádra zůstala nedotčená. To ovšem musí znamenat, že obsahují látku nebílkovinné povahy... usoudil Miescher. A poněvadž latinsky se jádro řekne nukleus, nazval onu jadernou látku „nuklein“. (Když o 30 let později Miescherův žák Richard Altmann přišel na to, že nuklein je kyselé povahy, překřtil ho na nukleovou kyselinu.)
Albrecht Kossel pak kolem roku 1880 zjistil, že tyto kyseliny obsahují kyselinu fosforečnou, purinové a pyrymidinové báze (dusíkaté cyklické sloučeniny zásadité povahy) a nějaké cukry. (Ty byly až počátkem třicátých let 20. století identifikovány jako pětiuhlíkaté sacharidy D-ribóza nebo D-deoxyribóza a podle nich se kyselinám začalo říkat ribonukleová a deoxyribonukleová, anglickou zkratkou RNA, respektive DNA.)
Pentličky a korálky na šňůrce
Mezitím nezaháleli ani biologové. Při stále detailnějším studiu objevili v jádru dělící se buňky pentličkovité útvary složené z DNA, které se při dělení zdvojují a pak podélně půlí, přičemž vzniklé poloviny přecházejí do obou dceřiných buněk. Z toho německý biolog August Weismann v roce 1885 usoudil, že právě chromozomy (jak se pentličkám pro jejich barvitelnost organickými barvivy tehdy začalo říkat) by mohly být to, co přenáší dědičné vlastnosti. A konečně roku 1912 americký genetik Thomas Hunt Morgan uveřejnil teorii chromozomové dědičnosti (geny jsou navlečeny na chromozomu jako korálky na šňůrce). Stresováním jedinců mušky octomilky dokonce vytvořil umělé mutanty a pod mikroskopem pak zjistil, že jejich chromozomy se i vizuálně poněkud liší od „normálních“. Nyní uzrál čas oba proudy spojit. DNA se tedy nachází v jádře, ba je prakticky všechna obsažena v chromozomech. Ty jsou i oněmi dědičnými činiteli. Co dál? Odpověď přinesly pokusy z dosti odlišné parkety. Koncem 20. let minulého století anglický biolog Fred Griffith náhodou přišel na to, že extrakt z pneumokoků (bakterií působících například zápal plic) dokáže „naučit“ nakažlivosti i bakterie, které byly původně neškodné. V USA zase zjistili, že i teplem usmrcené choroboplodné pneumokoky změní ty neškodné v patogenní a ty si pak tuto vlastnost zachovají i v dalších generacích (stala se tedy dědičnou). V obou případech musí něco přecházet z mrtvých na živé a transformovat je.
Epochální objev na pár let zapadl
Kanadský imunolog Oswald Avery se spolupracovníky z Rockefellerovy univerzity v New Yorku po deseti letech pokusů onen transformační faktor objevil. Poprvé o tom v květnu 1943 píše bratrovi: „Pokud se nemýlíme, a to samozřejmě ještě není dokázáno, pak to znamená, že jaderné kyseliny (DNA) jsou nejen strukturně důležité, ale i funkčně aktivní látky, které určují biochemické pochody a specifické vlastnosti buněk -a že prostřednictvím známé chemické látky je u buněk možné vyvolávat předvídatelné a dědičné změny.“ Práce o tom, že dědičné vlastnosti předává DNA, vyšla v únoru 1944 v imunologickém časopise, který genetici moc nečetli, navíc vrcholila druhá světová válka, takže na pár let zapadla. A jelikož sám Avery dál nešel, strukturu DNA devět let poté - dva roky před Averyho smrtí - objevili James Watson a Francis Crick.
