Jako bychom se na chvilku ocitli zpátky v 90. letech.
Tehdy se nám nechtělo čekat na ostatní postkomunistické země a šup šup do euroatlantických struktur. Jak se ukázalo, naše premiantství stálo na hliněných základech. Na vstup do EU jsme nebyli připraveni lépe než ostatní a dovnitř jsme nakonec vtrhli společně v rámci „velkého třesku“. Do NATO jsme se sice dostali v prvním sledu, ale s ostatními kamarády z dob Varšavské smlouvy jsme se potkali již záhy.
Nyní jsme s premiantskou dohodou o bezvízovém styku nejen předhonili ostatní, ale i způsobili rozladění v orgánech EU. U protiraketové základny zase hrozí, že s radarem necháme Poláky pozadu. V otázce víz lze nedočkavost české vládě jen těžko vytknout -Brusel nám za ta dlouhá léta opravdu moc nepomohl. A v otázce radaru je zase zřejmé, že si riziko uspěchanosti čeští vyjednavači dostatečně uvědomují.
A my můžeme doufat, že postup české strany je nejen riskantní, ale i promyšlený. Teprve pak budeme moci mluvit o opravdovém úspěchu.
